0

Demokracie, odpovědnost a čest

Nemine snad ani jediný den, abychom neslyšeli o rezignaci ministra té či oné vlády. V jistém smyslu to vůbec není překvapující. Konec konců, jen pětadvacítka členských států Evropské unie zaměstnává stovky ministrů, ba dokonce mnohem více, započítáme-li vysoké ministerské úředníky s titulem „mladší ministr". Proč však ministři rezignují? Ještě zajímavější je: proč někteří nerezignují, přestože se nabízejí pádné důvody, aby tak učinili?

Chybí-li empirické výzkumy, obecné závěry musí vznikat odhadem. Ministři nejednou rezignují proto, že se ocitnou zapleteni do skandálu, v poslední době často ve spojitosti s financováním politických stran. V Itálii se setkáváme s několika stíny takových prohřešků minulosti.

Někdy ministři rezignují kvůli tomu, co nazývají „osobní důvody". Tyto důvody mohou zastírat mnohem závažnější faktory, jak naznačuje nedávná rezignace ředitele americké CIA George Teneta. Tony Blair však ztratil jednoho ze svých nejvěrnějších kabinetních spojenců, Alana Milburna, který si upřímně přál trávit více času se svou rodinou.

Blair také přišel o ministra zahraničních věcí a ministryni pro rozvojovou pomoc, Robina Cooka a Clare Shortovou. V tomto případě je k odchodu přiměl hluboký politický nesouhlas - ohledně irácké války -, a Robin Cook rozhodně zůstává politikem, který čeká na svou příležitost.