NEW YORK – Jsem makroekonom, ale nesouhlasím se dvěma hlavními tábory této profese ve Spojených státech: s neokeynesiány, kteří se zaměřují na zvyšování agregátní poptávky, ani s ekonomy strany nabídky, kteří se soustředí na snižování daní. Obě školy se neúspěšně snaží překonat trvale slabý výkon vysokopříjmových ekonomik v posledních letech. Je čas na novou strategii založenou na trvale udržitelném růstu taženém investicemi.
Klíčovým úkolem makroekonomie je alokovat zdroje společnosti tak, aby byly nejlépe využity. Zaměstnanci, kteří se rozhodnou pracovat, by měli najít pracovní místo, továrny by měly efektivně umísťovat kapitál a část příjmů, která nejde na spotřebu, nýbrž do úspor, by se měla investovat tak, aby zvýšila budoucí blahobyt.
Právě ve třetí oblasti to neokeynesiáni i ekonomové strany nabídky začali mít popletené. Většině vysokopříjmových zemí – USA, převážné části Evropy a Japonsku – se nedaří investovat dostatečně či moudře do projektů s největším prospěchem do budoucna. Existují dva způsoby investování – doma a mezinárodně – a svět pokulhává v obou.
Domácí investice mají různé podoby, jako jsou investice firem do strojů a budov, investice domácností do domů nebo vládní investice do lidí (vzdělání, kvalifikace), znalostí (výzkum a vývoj) a infrastruktury (doprava, energie, voda a klimatická odolnost).
Přístupem neokeynesiánů je snaha zvýšit domácí investice jakéhokoliv druhu. Tento názor hlásá, že výdaje jsou výdaje. Neokeynesiáni se proto snaží podnítit další investice do bydlení prostřednictvím rekordně nízkých úrokových sazeb, další nákupy automobilů prostřednictvím zajištěných spotřebitelských úvěrů a další hotové infrastrukturální projekty prostřednictvím krátkodobých stimulačních programů. A když se investiční výdaje nehnou z místa, doporučí, abychom nasměrovali „nadměrné“ úspory do další spotřební horečky.
Naproti tomu ekonomové strany nabídky chtějí podporovat soukromé (rozhodně ne veřejné!) investice prostřednictvím dalších daňových škrtů a další deregulace. V USA se o to pokusili při několika příležitostech, naposledy během působení administrativy George W. Bushe. Výsledkem této deregulace byla bohužel jepičí bublina na trhu nemovitostí, nikoliv trvalý boom produktivních soukromých investic.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Politika sice alternuje mezi stranou nabídky a neokeynesiánským zápalem, avšak přetrvávající realitou je značný pokles investic vyjádřený jako podíl na národním důchodu ve většině vysokopříjmových zemí v posledních letech. Podle údajů MMF klesly hrubé investiční výdaje v těchto zemích z 24,9% HDP v roce 1990 na pouhých 20% v roce 2013.
V USA se investiční výdaje snížily z 23,6% HDP v roce 1990 na 19,3% v roce 2013 a v čistém vyjádření (hrubé investice bez odpisů kapitálu) se propadly ještě výrazněji. V Evropské unii došlo k poklesu z 24% HDP v roce 1990 na 18,1% v roce 2013.
Neokeynesiáni ani ekonomové strany nabídky se nezaměřují na skutečnou nápravu tohoto trvalého poklesu investičních výdajů. Naše společnosti naléhavě potřebují vyšší investice, zejména do proměny silně znečišťující, energeticky náročné a vysokouhlíkové produkce v trvale udržitelné ekonomiky založené na efektivním využívání přírodních zdrojů a přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie. Takové investice vyžadují navzájem se doplňující kroky veřejného i soukromého sektoru.
Mezi nezbytné investice patří rozsáhlé využívání sluneční a větrné energie, masovější zavádění elektrické dopravy, a to jak veřejné (autobusy a vlaky), tak soukromé (osobní automobily), a výstavba energeticky účinných budov a energetických sítí, které dokážou přenášet obnovitelnou energii na velké vzdálenosti (například ze Severního moře a Severní Afriky do kontinentální Evropy nebo z kalifornské Mohavské pouště do amerických populačních center).
Právě ve chvíli, kdy by naše společnosti měly s těmito investicemi přicházet, však veřejné sektory v USA i v Evropě vstoupily do faktické „investiční stávky“. Vlády seškrtávají veřejné investice ve jménu vyvážených rozpočtů a soukromí investoři nemohou masivně a bezpečně investovat do alternativní energie v situaci, kdy jsou veřejně regulované energetické sítě, pravidla zodpovědnosti, cenové mechanismy a národní energetické politiky nejisté a silně rozporované.
V USA došlo k omezení veřejných investičních výdajů. Federální vláda i jednotlivé státy postrádají politický mandát, strategie financování i dlouhodobé plány na urychlení investic do příští generace chytrých a čistých technologií.
Neokeynesiáni i ekonomové strany nabídky tuto investiční paralýzu špatně pochopili. Neokeynesiáni vidí veřejné i soukromé investice jako pouhý jiný typ agregátní poptávky. Zanedbávají veřejně-politická rozhodnutí týkající se energetických systémů a infrastruktury (stejně jako cílený výzkum a vývoj na podporu nových technologií), které jsou zapotřebí k nastartování chytrých a ekologicky udržitelných veřejných a soukromých investičních výdajů. Raději podporují kejkle (nulové úrokové sazby a stimulační balíky), než aby naléhali na detailní státní politiku, kterou bude robustní investiční zotavení vyžadovat.
Ekonomové strany nabídky jako by zase vůbec nevěděli o závislosti soukromých investic na doplňkových veřejných investicích a jasném politickém a regulačním rámci. Prosazují seškrtávání vládních výdajů v naivním přesvědčení, že uvolněné místo nějakým kouzlem zaplní soukromý sektor. Omezováním veřejných investic však brzdí i investice soukromé.
Například soukromí producenti elektrické energie nebudou investovat do rozsáhlé výroby obnovitelné energie, pokud vláda nemá dlouhodobou klimatickou a energetickou politiku nebo plány na podporu výstavby dálkových přenosových vedení, která dopraví novou nízkouhlíkovou energii do populačních center. Takové ukoptěné politické detaily ekonomy volného trhu nikdy příliš netrápily.
Existuje i možnost využít domácí úspory k podpoře zahraničních investic. USA by například mohly půjčit peníze nízkopříjmovým africkým ekonomikám na nákup nových elektráren od amerických firem. Taková politika by zapojila americké soukromé úspory do důležitého boje proti globální chudobě a současně by posílila americkou průmyslovou základnu.
Přesto ani v této oblasti nevyvíjejí neokeynesiáni ani ekonomové strany nabídky příliš velkou snahu zkvalitnit instituce rozvojových financí. Místo aby radili Japonsku a Číně zvýšit míru spotřeby, udělali by makroekonomové lépe, kdyby těmto ekonomikám doporučili využít vysoké míry úspor k financování nejen domácích, ale i zahraničních investic.
Tyto úvahy jsou poměrně jasné každému, kdo se zaobírá naléhavou potřebou harmonizovat hospodářský růst a trvalou ekologickou udržitelnost. Nejnaléhavějším úkolem pro naši generaci je proměnit špinavé a na uhlíku založené světové energetické a infrastrukturální systémy v čisté, chytré a účinné systémy pro jednadvacáté století. Investice do trvale udržitelné ekonomiky by dramaticky zvýšily náš blahobyt a využily naše „nadměrné“ úspory ke správným účelům.
K tomu však nedojde automaticky. Potřebujeme dlouhodobé strategie veřejných investic, ekologické plánování, technologické návody i partnerství veřejného a soukromého sektoru pro nové, trvale udržitelné technologie a rozsáhlejší globální spolupráci. Tyto nástroje vytvoří novou makroekonomii, na níž závisí naše zdraví a prosperita.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Jsem makroekonom, ale nesouhlasím se dvěma hlavními tábory této profese ve Spojených státech: s neokeynesiány, kteří se zaměřují na zvyšování agregátní poptávky, ani s ekonomy strany nabídky, kteří se soustředí na snižování daní. Obě školy se neúspěšně snaží překonat trvale slabý výkon vysokopříjmových ekonomik v posledních letech. Je čas na novou strategii založenou na trvale udržitelném růstu taženém investicemi.
Klíčovým úkolem makroekonomie je alokovat zdroje společnosti tak, aby byly nejlépe využity. Zaměstnanci, kteří se rozhodnou pracovat, by měli najít pracovní místo, továrny by měly efektivně umísťovat kapitál a část příjmů, která nejde na spotřebu, nýbrž do úspor, by se měla investovat tak, aby zvýšila budoucí blahobyt.
Právě ve třetí oblasti to neokeynesiáni i ekonomové strany nabídky začali mít popletené. Většině vysokopříjmových zemí – USA, převážné části Evropy a Japonsku – se nedaří investovat dostatečně či moudře do projektů s největším prospěchem do budoucna. Existují dva způsoby investování – doma a mezinárodně – a svět pokulhává v obou.
Domácí investice mají různé podoby, jako jsou investice firem do strojů a budov, investice domácností do domů nebo vládní investice do lidí (vzdělání, kvalifikace), znalostí (výzkum a vývoj) a infrastruktury (doprava, energie, voda a klimatická odolnost).
Přístupem neokeynesiánů je snaha zvýšit domácí investice jakéhokoliv druhu. Tento názor hlásá, že výdaje jsou výdaje. Neokeynesiáni se proto snaží podnítit další investice do bydlení prostřednictvím rekordně nízkých úrokových sazeb, další nákupy automobilů prostřednictvím zajištěných spotřebitelských úvěrů a další hotové infrastrukturální projekty prostřednictvím krátkodobých stimulačních programů. A když se investiční výdaje nehnou z místa, doporučí, abychom nasměrovali „nadměrné“ úspory do další spotřební horečky.
Naproti tomu ekonomové strany nabídky chtějí podporovat soukromé (rozhodně ne veřejné!) investice prostřednictvím dalších daňových škrtů a další deregulace. V USA se o to pokusili při několika příležitostech, naposledy během působení administrativy George W. Bushe. Výsledkem této deregulace byla bohužel jepičí bublina na trhu nemovitostí, nikoliv trvalý boom produktivních soukromých investic.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Politika sice alternuje mezi stranou nabídky a neokeynesiánským zápalem, avšak přetrvávající realitou je značný pokles investic vyjádřený jako podíl na národním důchodu ve většině vysokopříjmových zemí v posledních letech. Podle údajů MMF klesly hrubé investiční výdaje v těchto zemích z 24,9% HDP v roce 1990 na pouhých 20% v roce 2013.
V USA se investiční výdaje snížily z 23,6% HDP v roce 1990 na 19,3% v roce 2013 a v čistém vyjádření (hrubé investice bez odpisů kapitálu) se propadly ještě výrazněji. V Evropské unii došlo k poklesu z 24% HDP v roce 1990 na 18,1% v roce 2013.
Neokeynesiáni ani ekonomové strany nabídky se nezaměřují na skutečnou nápravu tohoto trvalého poklesu investičních výdajů. Naše společnosti naléhavě potřebují vyšší investice, zejména do proměny silně znečišťující, energeticky náročné a vysokouhlíkové produkce v trvale udržitelné ekonomiky založené na efektivním využívání přírodních zdrojů a přechodu na nízkouhlíkové zdroje energie. Takové investice vyžadují navzájem se doplňující kroky veřejného i soukromého sektoru.
Mezi nezbytné investice patří rozsáhlé využívání sluneční a větrné energie, masovější zavádění elektrické dopravy, a to jak veřejné (autobusy a vlaky), tak soukromé (osobní automobily), a výstavba energeticky účinných budov a energetických sítí, které dokážou přenášet obnovitelnou energii na velké vzdálenosti (například ze Severního moře a Severní Afriky do kontinentální Evropy nebo z kalifornské Mohavské pouště do amerických populačních center).
Právě ve chvíli, kdy by naše společnosti měly s těmito investicemi přicházet, však veřejné sektory v USA i v Evropě vstoupily do faktické „investiční stávky“. Vlády seškrtávají veřejné investice ve jménu vyvážených rozpočtů a soukromí investoři nemohou masivně a bezpečně investovat do alternativní energie v situaci, kdy jsou veřejně regulované energetické sítě, pravidla zodpovědnosti, cenové mechanismy a národní energetické politiky nejisté a silně rozporované.
V USA došlo k omezení veřejných investičních výdajů. Federální vláda i jednotlivé státy postrádají politický mandát, strategie financování i dlouhodobé plány na urychlení investic do příští generace chytrých a čistých technologií.
Neokeynesiáni i ekonomové strany nabídky tuto investiční paralýzu špatně pochopili. Neokeynesiáni vidí veřejné i soukromé investice jako pouhý jiný typ agregátní poptávky. Zanedbávají veřejně-politická rozhodnutí týkající se energetických systémů a infrastruktury (stejně jako cílený výzkum a vývoj na podporu nových technologií), které jsou zapotřebí k nastartování chytrých a ekologicky udržitelných veřejných a soukromých investičních výdajů. Raději podporují kejkle (nulové úrokové sazby a stimulační balíky), než aby naléhali na detailní státní politiku, kterou bude robustní investiční zotavení vyžadovat.
Ekonomové strany nabídky jako by zase vůbec nevěděli o závislosti soukromých investic na doplňkových veřejných investicích a jasném politickém a regulačním rámci. Prosazují seškrtávání vládních výdajů v naivním přesvědčení, že uvolněné místo nějakým kouzlem zaplní soukromý sektor. Omezováním veřejných investic však brzdí i investice soukromé.
Například soukromí producenti elektrické energie nebudou investovat do rozsáhlé výroby obnovitelné energie, pokud vláda nemá dlouhodobou klimatickou a energetickou politiku nebo plány na podporu výstavby dálkových přenosových vedení, která dopraví novou nízkouhlíkovou energii do populačních center. Takové ukoptěné politické detaily ekonomy volného trhu nikdy příliš netrápily.
Existuje i možnost využít domácí úspory k podpoře zahraničních investic. USA by například mohly půjčit peníze nízkopříjmovým africkým ekonomikám na nákup nových elektráren od amerických firem. Taková politika by zapojila americké soukromé úspory do důležitého boje proti globální chudobě a současně by posílila americkou průmyslovou základnu.
Přesto ani v této oblasti nevyvíjejí neokeynesiáni ani ekonomové strany nabídky příliš velkou snahu zkvalitnit instituce rozvojových financí. Místo aby radili Japonsku a Číně zvýšit míru spotřeby, udělali by makroekonomové lépe, kdyby těmto ekonomikám doporučili využít vysoké míry úspor k financování nejen domácích, ale i zahraničních investic.
Tyto úvahy jsou poměrně jasné každému, kdo se zaobírá naléhavou potřebou harmonizovat hospodářský růst a trvalou ekologickou udržitelnost. Nejnaléhavějším úkolem pro naši generaci je proměnit špinavé a na uhlíku založené světové energetické a infrastrukturální systémy v čisté, chytré a účinné systémy pro jednadvacáté století. Investice do trvale udržitelné ekonomiky by dramaticky zvýšily náš blahobyt a využily naše „nadměrné“ úspory ke správným účelům.
K tomu však nedojde automaticky. Potřebujeme dlouhodobé strategie veřejných investic, ekologické plánování, technologické návody i partnerství veřejného a soukromého sektoru pro nové, trvale udržitelné technologie a rozsáhlejší globální spolupráci. Tyto nástroje vytvoří novou makroekonomii, na níž závisí naše zdraví a prosperita.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.