1

Pohled za inflační cíle

EDINBURGH – V posledních zhruba třiceti letech jsou centrální bankéři a akademici stále více přesvědčeni, že inflační cílení představuje klíč k udržení makroekonomické stability. To se však prakticky nedá dokázat a finanční krize z roku 2008 mnoha lidem naznačila, že měnová politika by se neměla zaměřovat pouze na ceny zboží a služeb. Jak by tedy měl být revidovaný mandát pro centrální banky strukturovaný, aby zachoval důraz na nízkou inflaci a současně umožňoval, aby měnová politika řešila i jiná témata, je-li to namístě?

Přínos inflačního cílení pro makroekonomickou stabilitu lze obtížně stanovit z jednoho prostého důvodu: nedá se s jistotou určit, co by se stalo, kdyby centrální banka dané země sledovala opačný kurz. V situaci, kdy vědci nemohou přímo porovnat výsledky, používají řadu různých strategií, aby stanovili dopad inflačního cílení, a obvykle zjišťují, že je značný (ačkoliv tento efekt se stává malým nebo i nulovým, pokud se zohlední výchozí body států).

Například případová studie Velké Británie pro roky 1997-2007 – což bylo období charakterizované plnými inflačními cíli a nezávislou politikou Bank of England (BoE) – naznačuje výrazné zlepšení oproti špatnému výchozímu bodu. Ruku v ruce s důrazem na cenovou stabilitu šly relativně nízká inflace (ve srovnání s minulostí i s jinými velkými ekonomikami), silný růst a malá volatilita výkonu.

Ve stejném období však Velká Británie zažívala také trvalé vychylování směnného kurzu, které Výbor pro měnovou politiku BoE nebyl ochoten či schopen v rámci stávajícího mandátu řešit. Výbor také nedokázal reagovat na kteroukoliv ze tří vln rychlého růstu cen nemovitostí, jež předcházely finanční krizi, poněvadž tvrdil, že mají strukturální povahu – konkrétně že je způsobil pokles inflace a úrokových sazeb od 80. let –, takže monetární reakce není vhodná.