0

Nemotorná bankovní revoluce Evropy

BRUSEL – Koncem minulého roku ministři financí eurozóny dospěli ke kompromisu ohledně základních prvků Jednotného rezolučního mechanismu (SRM), tedy způsobu jak přistupovat k bankám v nesnázích. Vypadá nehezky, ale zároveň se zdá, že nejspíš bude fungovat.

Hlavní ingrediencí kompromisu je, že se v případě nutnosti zachránit banku použijí, alespoň zpočátku, samostatné národní fondy a zároveň se vytvoří společný Jednotný rezoluční fond (SRF), naplněný v příštích deseti letech až 55 miliardami eur z finančních příspěvků samotných bank. Celý SRM by řídil sbor národních inspektorů a zástupců Evropské centrální banky a Evropské komise.

Nedostatky tohoto kompromisu jsou zjevné. V prvé řadě SRM vůbec nebude, alespoň zpočátku, „jednotným“ mechanismem. Za problémy „svých“ bank budou nadále zodpovědné národní fondy, tedy národní orgány, a podíl SRF na záchranných operacích jen postupně poroste. Od současnosti bude trvat přinejmenším deset let, zhruba do roku 2025, než bude SRM skutečně „jednotný“ a zapojování samostatných národních fondů skončí.

To je samozřejmě dlouhé přechodné období. Protože však ECB provádí přezkum kvality aktiv v bilancích bank, existuje jen malé nebezpečí, že bankám ve skříních zůstane velké množství kostlivců. Po pěti letech (do roku 2020) by navíc SRF mohl mít k dispozici téměř 30 miliard eur, víc než většina národních fondů, takže bude představovat důležitou pojistku pro případ, že by byl některý z národních fondů nedostatečný.