Cyklista Lance Armstrong nedávno oslavil výročí. Je to už deset let od doby, kdy mu byla diagnostikována metastatická rakovina varlete a jeho lékaři se domnívali, že jej zahubí.
Na základě svého inspirativního příběhu a úsilí šířit o onemocnění osvětu se Armstrong stal bojovníkem proti rakovině. Po přezkoumání webových stránek jeho nadace (
www.laf.org
) a jeho spisů však zůstává hlodavá otázka: Pomohla při léčbě Armstrongovy rakoviny tatáž houževnatost, díky níž dokázal sedmkrát zvítězit v cyklistickém závodu Tour de France? Armstrong si dává pozor, aby mezi cyklistiku a rakovinu nedával rovnítko, ale často si nedokáže pomoci a činí tak – a s ním bezpočet jeho fanoušků. Takové spojení může být nesmírně zavádějící.
Když mu bylo něco málo přes dvacet, Armstrong se ve světě závodníků stával pojmem, ale ne všechno bylo v pořádku. V roce 1996, když mu bylo 25 let, postihla Armstronga únava, trpěl testikulární bolestí a vykašlával krev.
Lékaři mu diagnostikovali rakovinu varlete. Ještě hrozivější bylo, že Armstrongova rakovina byla v pokročilém stadiu a rozšířila se do plic, břicha a mozku. Dostal zhruba 40% naději na přežití, což byl pravděpodobně nadsazený odhad. Jeden lékař Armstrongově matce řekl, že její syn zemře.
Poté co mu bylo chirurgickým zákrokem odstraněno postižené varle, Armstrong se stal „studentem rakoviny“. Léčil se na Indiana University, zřejmě nejlepším americkém ústavu pro léčbu testikulární rakoviny.
Armstrong si vybral Indianu, protože tamní onkologové mu řekli, že jej budou léčit bez bleomycinu, typu chemoterapie, která by mu poškodila plíce a ukončila cyklistickou kariéru, kdyby přežil. Nádorů na mozku jej zbavili chirurgicky, čímž se vyhnuli ozařování, které by mohlo zapříčinit potíže s rovnováhou.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Lékaři ale Armstrongovi bez okolků sdělili, co jej čeká: nesmírně žíravé léky, po nichž mu bude strašlivě zle. Armstrong později napsal, že „při čtvrtém cyklu [chemoterapie] jsem byl stočený jako plod v matčině těle a bez ustání se mi zvedal žaludek.“
Armstrongova rakovina reagovala velice dobře. Prošel rozsáhlou rehabilitací a postupně opět získával sílu a sebedůvěru. V roce 1998 už zase jezdil na kole.
Nemoc proměnila Armstrongovo tělo. Když znovu zahájil důkladný trénink, byl štíhlejší a svalnatější. Kromě emoční výhody, již Armstrongovi podle jeho vlastního přesvědčení rakovina dala, jej ve výkonnějšího cyklistu proměnilo i jeho nové tělo.
V roce 1999, necelé tři roky po diagnóze, Armstrong poprvé vyhrál Tour de France. Následovalo šest dalších vítězství, díky nimž se stal největším cyklistou v dějinách.
Co se jeho samotného týče, Armstrong se snaží vyhýbat se snadnému spojování svých triumfů v Tour de France se svým uzdravením z rakoviny. „Dobří, silní lidé dostanou rakovinu,“ napsal, „a udělají vše, co jen lze, aby ji přemohli, a přece zemřou.“ Byl sice snad hrdinou mezi závodníky, prohlásil Armstrong, ale „přežít rakovinu hrdinství nebylo.“ Přestože se ve své léčbě angažoval a měl vynikající doktory, jeho přežití bylo „spíše záležitostí slepé štěstěny.“
Přesto se občas zdá, že Armstrong sklouzne k vyjádřením, kterých se chce vyvarovat. V závěru své druhé knihy Armstrong shrnul svůj život s rakovinou takto: „Léčil jsem se, pekelně jsem bojoval a uzdravil jsem se.“ Citát na webových stránkách jeho nadace říká: „Když jsem byl nemocný, nechtěl jsem umřít. Když závodím, nechci prohrát. Smrt a prohra, to je totéž.“
Znepokojivější je přijímání tohoto uvažování těmi, kdo si Armstrongův příběh vyslechnou. „Lance odmítl stát se statistickým číslem, zotavil se a stal se největším nepřítelem rakoviny,“ napsal recenzent jeho první knihy. „Nechtěl se vzdát a rozhodl se s nemocí bojovat všemi prostředky.“ Životopis na internetu prohlašuje, že „se stejně urputným zaujetím, jaké vkládá do závodění,“ Armstrong „přemohl svou nemoc a zvítězil.“
Pro některé lidi se Armstrong stal symbolem představy, že všechno je možné. „Lance vyhrál nad rakovinou a pak pokračoval tím, že pětkrát zvítězil v Tour de France,“ napsal v roce 2003 ve svém blogu počítačový programátor. „To v podstatě znamená, že dokážu překonat všechny obtíže, které v životě mám, a i potom jít dál.“
Problém je v tom, že údaje o „vůli žít“ mezi pacienty s rakovinou nejsou tak růžové. Jedna studie z roku 1989 dokládala, že ženy s metastatickou rakovinou prsu, které navštěvovaly podpůrné skupiny, žily déle, ale tyto výsledky nebyly zopakovány. Nedávná studie doložila, že pacientům s rakovinou plic pozitivní přístup život neprodloužil. Z praxe si kliničtí lékaři dokáží vzpomenout na „bojovníky“ s rakovinou, kteří zemřeli, i ty, kdo „to vzdali,“ a přece přežili.
To je poselství, které by mělo četné Armstrongovy fanoušky přimět ke střízlivému uvažování. Ostatně, všichni si chceme myslet, že usilovná dřina se vždycky vyplatí. Ve světě rakoviny to tak bohužel být nemusí.
Armstrongův odkaz se ale netýká jen údajů. Tisícům, ba možná milionům pacientů s rakovinou předal znalosti a poskytl inspiraci a získal peníze, které se používají k hledání léků. A abych nezapomněl, je tu oněch sedm cyklistických závodů, které vyhrál.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
For the last several years, world leaders have made big promises and laid out bold plans to mitigate the climate crisis and help the neediest countries adapt. At this year's World Bank/IMF Spring Meetings, they must demonstrate that they can fulfill these promises, rather than simply touting new ones.
think policymakers need to get four things right to shore up the credibility of the international system.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Cyklista Lance Armstrong nedávno oslavil výročí. Je to už deset let od doby, kdy mu byla diagnostikována metastatická rakovina varlete a jeho lékaři se domnívali, že jej zahubí.
Na základě svého inspirativního příběhu a úsilí šířit o onemocnění osvětu se Armstrong stal bojovníkem proti rakovině. Po přezkoumání webových stránek jeho nadace ( www.laf.org ) a jeho spisů však zůstává hlodavá otázka: Pomohla při léčbě Armstrongovy rakoviny tatáž houževnatost, díky níž dokázal sedmkrát zvítězit v cyklistickém závodu Tour de France? Armstrong si dává pozor, aby mezi cyklistiku a rakovinu nedával rovnítko, ale často si nedokáže pomoci a činí tak – a s ním bezpočet jeho fanoušků. Takové spojení může být nesmírně zavádějící.
Když mu bylo něco málo přes dvacet, Armstrong se ve světě závodníků stával pojmem, ale ne všechno bylo v pořádku. V roce 1996, když mu bylo 25 let, postihla Armstronga únava, trpěl testikulární bolestí a vykašlával krev.
Lékaři mu diagnostikovali rakovinu varlete. Ještě hrozivější bylo, že Armstrongova rakovina byla v pokročilém stadiu a rozšířila se do plic, břicha a mozku. Dostal zhruba 40% naději na přežití, což byl pravděpodobně nadsazený odhad. Jeden lékař Armstrongově matce řekl, že její syn zemře.
Poté co mu bylo chirurgickým zákrokem odstraněno postižené varle, Armstrong se stal „studentem rakoviny“. Léčil se na Indiana University, zřejmě nejlepším americkém ústavu pro léčbu testikulární rakoviny.
Armstrong si vybral Indianu, protože tamní onkologové mu řekli, že jej budou léčit bez bleomycinu, typu chemoterapie, která by mu poškodila plíce a ukončila cyklistickou kariéru, kdyby přežil. Nádorů na mozku jej zbavili chirurgicky, čímž se vyhnuli ozařování, které by mohlo zapříčinit potíže s rovnováhou.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Lékaři ale Armstrongovi bez okolků sdělili, co jej čeká: nesmírně žíravé léky, po nichž mu bude strašlivě zle. Armstrong později napsal, že „při čtvrtém cyklu [chemoterapie] jsem byl stočený jako plod v matčině těle a bez ustání se mi zvedal žaludek.“
Armstrongova rakovina reagovala velice dobře. Prošel rozsáhlou rehabilitací a postupně opět získával sílu a sebedůvěru. V roce 1998 už zase jezdil na kole.
Nemoc proměnila Armstrongovo tělo. Když znovu zahájil důkladný trénink, byl štíhlejší a svalnatější. Kromě emoční výhody, již Armstrongovi podle jeho vlastního přesvědčení rakovina dala, jej ve výkonnějšího cyklistu proměnilo i jeho nové tělo.
V roce 1999, necelé tři roky po diagnóze, Armstrong poprvé vyhrál Tour de France. Následovalo šest dalších vítězství, díky nimž se stal největším cyklistou v dějinách.
Co se jeho samotného týče, Armstrong se snaží vyhýbat se snadnému spojování svých triumfů v Tour de France se svým uzdravením z rakoviny. „Dobří, silní lidé dostanou rakovinu,“ napsal, „a udělají vše, co jen lze, aby ji přemohli, a přece zemřou.“ Byl sice snad hrdinou mezi závodníky, prohlásil Armstrong, ale „přežít rakovinu hrdinství nebylo.“ Přestože se ve své léčbě angažoval a měl vynikající doktory, jeho přežití bylo „spíše záležitostí slepé štěstěny.“
Přesto se občas zdá, že Armstrong sklouzne k vyjádřením, kterých se chce vyvarovat. V závěru své druhé knihy Armstrong shrnul svůj život s rakovinou takto: „Léčil jsem se, pekelně jsem bojoval a uzdravil jsem se.“ Citát na webových stránkách jeho nadace říká: „Když jsem byl nemocný, nechtěl jsem umřít. Když závodím, nechci prohrát. Smrt a prohra, to je totéž.“
Znepokojivější je přijímání tohoto uvažování těmi, kdo si Armstrongův příběh vyslechnou. „Lance odmítl stát se statistickým číslem, zotavil se a stal se největším nepřítelem rakoviny,“ napsal recenzent jeho první knihy. „Nechtěl se vzdát a rozhodl se s nemocí bojovat všemi prostředky.“ Životopis na internetu prohlašuje, že „se stejně urputným zaujetím, jaké vkládá do závodění,“ Armstrong „přemohl svou nemoc a zvítězil.“
Pro některé lidi se Armstrong stal symbolem představy, že všechno je možné. „Lance vyhrál nad rakovinou a pak pokračoval tím, že pětkrát zvítězil v Tour de France,“ napsal v roce 2003 ve svém blogu počítačový programátor. „To v podstatě znamená, že dokážu překonat všechny obtíže, které v životě mám, a i potom jít dál.“
Problém je v tom, že údaje o „vůli žít“ mezi pacienty s rakovinou nejsou tak růžové. Jedna studie z roku 1989 dokládala, že ženy s metastatickou rakovinou prsu, které navštěvovaly podpůrné skupiny, žily déle, ale tyto výsledky nebyly zopakovány. Nedávná studie doložila, že pacientům s rakovinou plic pozitivní přístup život neprodloužil. Z praxe si kliničtí lékaři dokáží vzpomenout na „bojovníky“ s rakovinou, kteří zemřeli, i ty, kdo „to vzdali,“ a přece přežili.
To je poselství, které by mělo četné Armstrongovy fanoušky přimět ke střízlivému uvažování. Ostatně, všichni si chceme myslet, že usilovná dřina se vždycky vyplatí. Ve světě rakoviny to tak bohužel být nemusí.
Armstrongův odkaz se ale netýká jen údajů. Tisícům, ba možná milionům pacientů s rakovinou předal znalosti a poskytl inspiraci a získal peníze, které se používají k hledání léků. A abych nezapomněl, je tu oněch sedm cyklistických závodů, které vyhrál.