15

Poučení z fiskálního útesu

CAMBRIDGE – Jednou z mnoha věcí, které jsem se naučil od Miltona Friedmana, je i výrok, že skutečným nákladem vlády jsou její výdaje, nikoliv daně. Jinak řečeno: výdaje se financují buďto ze současných daní, nebo z půjček, přičemž půjčky se rovnají budoucím daním, které mají na hospodářskou výkonnost téměř stejný dopad jako daně současné.

Tuto logiku můžeme aplikovat i na trvale neudržitelný fiskální deficit Spojených států. Jak známo, odbourání tohoto deficitu vyžaduje nižší výdaje nebo vyšší daně.

Konvenční názor předpokládá, že rozumný a vyvážený přístup zahrnuje od obojího trochu. Jak by ovšem namítl Friedman, obě metody by se měly pokládat za absolutní protiklady. Nižší výdaje znamenají, že vláda bude menší. Vyšší daně znamenají, že vláda bude větší. Lidé, kteří upřednostňují menší vládu (například někteří republikáni), proto budou chtít, aby se deficit odboural výlučně snížením výdajů, zatímco ti, kdo dávají přednost vládě větší (například prezident Barack Obama a většina demokratů), si budou přát odbourat deficit výlučně zvýšením daní.

Jak ze studia fiskální stabilizace v zemích OECD zjistil ekonom Alberto Alesina, eliminace fiskálních schodků prostřednictvím výdajových škrtů bývá pro ekonomiku mnohem lepší než jejich eliminace prostřednictvím zvýšení daní. Přirozená interpretace zní tak, že úpravy výdajů fungují lépe, protože slibují menší vládu, takže upřednostňují hospodářský růst.