ZÁHŘEB: Smrt Franji Tudjmana, a vlastně celý jeho život, je tak trochu bizarní parodií na život a smrt maršála Tita. Hlubšímu srovnání mezi Titem a Tudjmanem však brání doba, ve které každý z nich žil. V Titově době – i když šlo o Balkán – ještě bylo možné, aby siláci v bílých uniformách komandovali evropské země. Bylo rovněž možné získat a udržovat si autoritu pomocí kolektivních mýtů, prosazovat svou vlastní cestu proti globálním trendům, obtěžovat sousedy navzdory výtkám mezinárodního společenství. Nic z toho už delší dobu nelze. Zpátečničtí regionální despotové jsou ve spojující se Evropě anachronismem. A navíc, kdykoli Západ využil Tudjmana jako prostředníka pro své zájmy, nebýval výsledek příliš chvályhodný – narozdíl od Titovy doby.
Tudjman si určitě nepřál stát se v nezávislém Chorvatsku Titovou kopií, bylo to ale silnější než on. Tito ztělesňoval jediný vůdčí model, kterému Tudjman rozuměl. Pod rouškou demokratického slovníku a fasádou demokratických institucí Tudjman propagoval monopol svého nacionalistického hnutí HDZ. Ospravedlňoval to dříve tím, že Chorvatsko musí zkoncentrovat síly pro boj se Srbskem. Pravda je nicméně taková, že využil nepřátelství sjednaného se Slobodanem Miloševičem k tomu, aby upevnil svou osobní moc v zemi a mohl nerušeně a spolu s klikou jemu oddaných po ruském způsobu drancovat státní majetek. Aby se tato jeho činnost obešla bez větších komplikací, umlčel přitom většinu masových sdělovacích prostředků a elektronických médií.
I přes nepřátelství mezi Srbskem a Chorvatskem byly vztahy mezi oběma diktátory jednoduché. Protože Tudjman i Miloševič věřili v etnicky homogenní státy, podporovali oba nucené přesuny obyvatelstva (tj. etnické čistky) a rozdělovali si území mezi sebe. Největší obětí jejich územní chamtivosti byla Bosna, kterou si mezi sebe rozdělili a zničili mnoha různými prostředky. Daytonská dohoda znamenala ani ne tolik porážku jejich plánů, jako spíš mezinárodní uznání jejich způsobu rozdělení Bosny s enklávami bosenských muslimů uprostřed neklidného moře nevyzpytatelných hercegovských Tudjmanových přisluhovačů.
ZÁHŘEB: Smrt Franji Tudjmana, a vlastně celý jeho život, je tak trochu bizarní parodií na život a smrt maršála Tita. Hlubšímu srovnání mezi Titem a Tudjmanem však brání doba, ve které každý z nich žil. V Titově době – i když šlo o Balkán – ještě bylo možné, aby siláci v bílých uniformách komandovali evropské země. Bylo rovněž možné získat a udržovat si autoritu pomocí kolektivních mýtů, prosazovat svou vlastní cestu proti globálním trendům, obtěžovat sousedy navzdory výtkám mezinárodního společenství. Nic z toho už delší dobu nelze. Zpátečničtí regionální despotové jsou ve spojující se Evropě anachronismem. A navíc, kdykoli Západ využil Tudjmana jako prostředníka pro své zájmy, nebýval výsledek příliš chvályhodný – narozdíl od Titovy doby.
Tudjman si určitě nepřál stát se v nezávislém Chorvatsku Titovou kopií, bylo to ale silnější než on. Tito ztělesňoval jediný vůdčí model, kterému Tudjman rozuměl. Pod rouškou demokratického slovníku a fasádou demokratických institucí Tudjman propagoval monopol svého nacionalistického hnutí HDZ. Ospravedlňoval to dříve tím, že Chorvatsko musí zkoncentrovat síly pro boj se Srbskem. Pravda je nicméně taková, že využil nepřátelství sjednaného se Slobodanem Miloševičem k tomu, aby upevnil svou osobní moc v zemi a mohl nerušeně a spolu s klikou jemu oddaných po ruském způsobu drancovat státní majetek. Aby se tato jeho činnost obešla bez větších komplikací, umlčel přitom většinu masových sdělovacích prostředků a elektronických médií.
I přes nepřátelství mezi Srbskem a Chorvatskem byly vztahy mezi oběma diktátory jednoduché. Protože Tudjman i Miloševič věřili v etnicky homogenní státy, podporovali oba nucené přesuny obyvatelstva (tj. etnické čistky) a rozdělovali si území mezi sebe. Největší obětí jejich územní chamtivosti byla Bosna, kterou si mezi sebe rozdělili a zničili mnoha různými prostředky. Daytonská dohoda znamenala ani ne tolik porážku jejich plánů, jako spíš mezinárodní uznání jejich způsobu rozdělení Bosny s enklávami bosenských muslimů uprostřed neklidného moře nevyzpytatelných hercegovských Tudjmanových přisluhovačů.