woman house poverty Joe Raedle/Getty Images

Lepší záchrana byla možná

NEW YORK – Nedávná výměna názorů mezi Joem Stiglitzem a Larrym Summersem ohledně „sekulární stagnace“ a jejího vztahu k vlažnému hospodářskému zotavení po finanční krizi v letech 2008-2009 je důležitá. Historie se neopakuje, ale rýmuje se, prohlásil prý jednou Mark Twain. Abychom však ve světle našich nedávných hospodářských dějin parafrázovali Boba Dylana, historie se neopakuje, nýbrž nadává.

Stiglitz se Summersem se zjevně shodují v názoru, že politická reakce nestačila na vyřešení strukturálních problémů, které krize odhalila a zintenzivnila. Jejich debata se točí kolem velikosti fiskálního stimulu, role finanční regulace a důležitosti přerozdělování příjmů. Existují však i další témata, která se musí do hloubky probádat.

Domníváme se, že se promeškala klíčová příležitost, když se rovnováha zátěže spojené s finančním vyrovnáním v reakci na krizi silně vychýlila ve prospěch věřitelů oproti dlužníkům, a že to přispělo k vleklé stagnaci, jež po krizi následovala. Dlouhodobé sociální a politické důsledky této promeškané příležitosti jsou velmi hluboké.

Když tehdejší americký ministr financí Hank Paulson zavedl v září 2008 Program na podporu problémových aktiv (TARP) v objemu 700 miliard dolarů, navrhl, aby se tyto prostředky použily na sanaci bank, avšak bez nabytí jakéhokoliv majetkového podílu v nich. My jsme tehdy s kolegou Robertem Duggerem tvrdili, že peníze daňových poplatníků by se využily mnohem efektivněji a spravedlivěji, kdyby se snížila hodnota hypoték držených běžnými Američany tak, aby odrážela pokles cen nemovitostí, a kdyby se poskytla majetková injekce finančním institucím, které se staly podkapitalizovanými. Protože by majetek dokázal podpořit účetní rozvahu, která by byla dvacetkrát vyšší, vykonala by částka 700 miliard dolarů mnoho práce směrem k obnově zdravé finanční soustavy.

Možnost využívat prostředky k majetkovým injekcím bankám nebyla součástí návrhu zákona předloženého americké Sněmovně reprezentantů. Dohodli jsme se tedy s kongresmanem Jimem Moranem, aby položil předsedovi sněmovního výboru pro finanční služby Barneymu Frankovi předem připravenou otázku, zda je v souladu s duchem legislativy TARP umožnit ministerstvu financí, aby používalo peníze daňových poplatníků formou majetkových injekcí. Frank odpověděl přímo na půdě sněmovny kladně.

Paulson tento nástroj použil v posledních dnech administrativy George W. Bushe. Udělal to však špatně: svolal si šéfy velkých bank a donutil je, aby přijali peníze, které jim přidělil. Přitom ovšem tyto banky stigmatizoval.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Když o několik měsíců později nastoupila administrativa prezidenta Baracka Obamy, jeden z nás (Soros) opakovaně vyzýval nového ředitele Národní ekonomické rady Larryho Summerse, aby ve snaze napomoci hospodářskému zotavení přijal politiku majetkových injekcí do křehkých finančních institucí a aby snížil hodnoty hypoték na jejich reálnou tržní hodnotu. Summers namítal, že by to bylo politicky nepřijatelné, protože by to znamenalo znárodnění bank. Taková politika zavání socialismem, tvrdil, a Amerika není socialistická země.

Tento argument pokládáme za nepřesvědčivý – tehdy i nyní. Když Bushova a Obamova administrativa ulehčily finančním institucím od nadhodnocených aktiv, fakticky se tím rozhodly socializovat ztráty. Ve hře už tedy byly jen zisky: podmínka rozdělit se o možný akciový zisk v případě zotavení!

Kdyby byla naše doporučení přijata, držitelé akcií a dluhů (kteří mají vyšší sklon k úsporám) by zaznamenali větší ztráty, kdežto domácnostem s nižšími a středními příjmy (které mají vyšší sklon ke spotřebě) by se ulehčil hypoteční dluh. Tento posun zátěže spojené s reakcí na krizi by přenesl ztráty na ty, kdo nesli za krizi zodpovědnost, stimuloval by agregátní poptávku a snížil prohlubující se nerovnost, která demoralizovala drtivou většinu občanů.

Uvědomovali jsme si, že i náš návrh má jeden problém: poskytnutí pomoci předluženým držitelům hypoték by narazilo na odpor mnoha majitelů nemovitostí, kteří si hypotéku nevzali. Možnosti, jak tento problém překonat, jsme zkoumali tak dlouho, až se celá záležitost stala bezpředmětnou: Obamova administrativa totiž odmítla naše rady přijmout.

Přístup Bushovy i Obamovy administrativy ostře kontrastuje s politikou, kterou dělala britská vláda, i s předchozími případy úspěšných finančních sanací ve Spojených státech.

Ve Velké Británii vedené tehdejším premiérem Gordonem Brownem bylo podkapitalizovaným bankám uloženo, ať navýší dodatečný kapitál. Dostaly příležitost obrátit se na trh samy, ale zároveň byly varovány, že pokud se jim to nepodaří, britské ministerstvo financí jim poskytne majetkovou injekci. Banky Royal Bank of Scotland a Lloyds TSB vládní podporu skutečně vyžadovaly. Ruku v ruce s majetkovými injekcemi šla ovšem omezení odměn a dividend manažerům. Na rozdíl od Paulsonovy metody kapitálových injekcí nebyly banky stigmatizovány, pokud si dokázaly půjčit na trzích.

Podobně i ve 30. letech během velké hospodářské krize převzaly USA vlastnictví a rekapitalizovaly banky prostřednictvím Rekonstrukční finanční korporace (RFC), přičemž restrukturalizaci hypoték řídily přes Úvěrovou korporaci vlastníků nemovitostí (HOLC).

Není pochyb o tom, že Obamova administrativa pomohla zmírnit krizi, když upokojovala veřejnost a zlehčovala hloubku problémů, ale zaplatila za to obrovskou politickou cenu. Její politika se nedokázala vypořádat s hlubšími příčinami a rozšířila propast mezi americkými majetnými a nemajetnými, když chránila spíše banky než držitele hypoték.

Z těchto výsledků vinili voliči právě Obamovu administrativu a demokratický Kongres. Počátkem roku 2009 vznikla i díky obrovské finanční podpoře miliardářských bratrů Charlese a Davida Kochových strana s názvem Tea Party. V lednu 2010 – krátce poté, co Wall Street vyplatil nehorázné bonusy – se ve státě Massachusetts konaly doplňovací volby za zesnulého senátora Teda Kennedyho, v nichž voliči vybrali republikána Scotta Browna. Po volbách v roce 2010 pak republikáni ovládli Sněmovnu reprezentantů, v roce 2014 získali kontrolu nad Senátem a nominovali Donalda Trumpa, jenž byl v roce 2016 zvolen.

Je nutné, aby si Demokratická strana uvědomila své minulé chyby a napravila je. Volby v roce 2018, které připraví půdu pro prezidentskou volbu v roce 2020, k tomu nabízí skvělou příležitost. Politické a ekonomické problémy, s nimiž se země potýká, jsou dnes mnohem hlubší než před deseti lety a veřejnost to ví.

Demokraté musí tyto problémy brát v potaz, nikoliv je zlehčovat. Letošní kongresové volby budou plebiscitem o Trumpovi, avšak demokratický prezidentský kandidát pro rok 2020 musí mít program, který bude mnoha Američanům připadat inspirativní. Voliči už viděli, kam vede demagogický populismus republikánů, a většina z nich by ho měla v roce 2018 odmítnout.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/IyyzsdI/cs;

Handpicked to read next

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.