Spencer Platt/Getty Images

Co je na současném kapitalismu špatně?

PRINCETON – Kapitalismus vcelku náhle viditelně ochořel. Znovu se objevil virus socialismu a infikuje mladé. Moudřejší lidé, kteří respektují dřívější výdobytky kapitalismu, ho chtějí zachránit a navrhují diagnózy a léčby. Jejich návrhy se však leckdy překrývají s těmi, které chtějí zničit celý systém, což činí z tradičního pravolevého dělení obyčejnou pošetilost.

Naštěstí se tímto problémem zabývá Raghuram G. Rajan, bývalý guvernér Indické rezervní banky, který dnes vyučuje na Boothově obchodní fakultě Chicagské univerzity, a vnáší do něj své neopakovatelné znalosti a zkušenosti. Ve své nové knizeThe Third Pillar: How Markets and the State Leave Community Behind („Třetí pilíř: Jak trhy a stát nechávají komunitu napospas osudu“)tvrdí, že rakovina, která prostupuje současným kapitalismem, není selháním „Leviatana“ (státu) ani „Behemota“ (trhu), nýbrž komunity, která už nefunguje jako pojistka proti kterékoliv z těchto příšer. Rajan proto předepisuje „inkluzivní lokalismus“, jenž obnoví komunity a ty poté dodají lidem sebeúctu, postavení a význam.

Rajanova publikace je stejně jako kniha The Future of Capitalism („Budoucnost kapitalismu“) ekonoma Oxfordské univerzity Paula Colliera součástí rychle se rozvíjejícího žánru kritických rozborů z pera přátel kapitalismu. Rajan je stoupenec kapitalismu, který dospěl k závěru, že tento systém už nepracuje v zájmu společenského dobra, a je třeba ho dostat zpátky pod kontrolu.

Třetí pilíř nabízí hluboký dějinný kontext, na němž vysvětluje současnost, ale ze všeho nejpřesvědčivější je v pasážích, kdy provází čtenáře událostmi po druhé světové válce a vysvětluje, proč se kolem roku 1970 všechno začalo rozpadat. Do té doby se svět usilovně snažil zotavit a obnovit a hospodářský růst získal dodatečný impulz díky zavádění špičkových technologií prostřednictvím investic do obměny zařízení.

Od roku 1970 však trendový růst zpomaluje, což vysvětluje řadu našich současných obtíží. Po celou tuto dobu neměly vlády žádnou představu, jak zpomalení řešit, kromě slibů, že obnoví ztracený poválečný ráj. Ve většině případů to znamenalo další půjčky. A v Evropě usilovaly elity o sjednocení kontinentu se vznešeným cílem zastavit opakující se epizody krveprolévání. Do honby za zabezpečením zjevných přínosů integrace však zapomněly přibrat i občany. Od té doby zjišťují, že pýcha předchází pád.

Úspěch sociální demokracie v poválečné éře oslabil schopnost trhu působit na stát jako zmírňující síla. Podle Rajana nebyli tito oslabení aktéři v Evropě ani v Americe v takovém postavení, aby se mohli vyrovnat s revolucí v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT), které měli brzy čelit, a nechali na občanech, ať se s úskalími vyrovnají sami. Korporace pak nepomáhaly svým pracovníkům překonat disrupci, ale ještě ji zhoršovaly, když zneužívaly zranitelného postavení zaměstnanců k obohacování vlastních akcionářů a manažerů.

Subscribe now

For a limited time only, get unlimited access to On Point, The Big Picture, and the PS Archive, plus our annual magazine, for less than $2 a week.

SUBSCRIBE

A jak se tito lidé obohatili! Střední příjmy domácností v podstatě stagnovaly, bohatí hromadili stále větší podíl z celkového bohatství a celý kapitalismus se stal tak křiklavě nespravedlivým, že ztratil podporu obyvatel. Ve snaze zvládnout své protivníky se Behemot obrátil na Leviatana se žádostí o ochranu, přičemž nechápal, že pravicově populistický Leviatan nakonec Behemota sežere.

Na Rajanově interpretaci je zapotřebí zdůraznit dva body. Za prvé je stěžejní příčinou dnešního společenského a ekonomického napětí klesající růst, byť nepříliš výrazně. Za druhé nejsou nešťastné důsledky revoluce ICT zákonitými vlastnostmi technologických změn. Podle Rajana spíše odrážejí „neschopnost státu a trhů tyto trhy modulovat“. Ačkoliv to Rajan nezdůrazňuje, tento druhý bod nám dává důvod k naději. Znamená totiž, že nás ICT nemusí odsuzovat k budoucnosti bez zaměstnání; osvícená politika stále hraje určitou roli.

Rajanovo líčení neutěšeného chování firem je velmi přesvědčivé a od profesora prominentní obchodní fakulty zní ještě pádněji. Téměř absolutistická doktrína „akcionář na prvním místě“ slouží manažerům od počátku jako výmluva na úkor zaměstnanců a její neblahé následky ještě zhoršuje praxe vyplácet manažery formou akcií.

V knize Budoucnost kapitalismu uvádí Collier paralelní svědectví z Británie, když vypráví příběh nejobdivovanější britské firmy svého (i mého) dětství, totiž Imperial Chemical Industries (ICI). V době dospívání jsme všichni doufali, že jednou budeme pracovat v ICI, jejíž poslání znělo „být nejlepší chemičkou na světě“. V 90. letech však ICI svůj hlavní cíl pozměnila a předsevzala si zvyšovat hodnotu podílníkům. A podle Collierova svědectví tato jediná změna firmu zničila.

A co komunita? Spojené státy kdysi představovaly světovou špičku v oblasti veřejného vzdělávání, když provozovaly místní školy, v nichž se společně učily děti všech možných nadání a hospodářského zázemí. A když základní vzdělání přestalo stačit, začaly komunity poskytovat všem přístup ke střednímu školství.

Dnes, kdy je nezbytnou podmínkou úspěchu vysokoškolský diplom, se však talentovanější děti pokoušejí o úspěch daleko mimo svou komunitu, takže se nakonec samy segregují v rychle rostoucích městech, z nichž jsou méně talentovaní vytěsňováni kvůli vysokým životním nákladům. Ti, kdo uspějí, pak zůstávají zapouzdření v nablýskaných klášterech a vytvářejí meritokracii, v nichž se daří dobře jejich dětem – a téměř výlučně jejich dětem.

Collier vypráví stejný příběh i v případě Británie, kde se talent a podíl na národním důchodu stále více koncentrují v Londýně, zatímco jinde zůstávají „vykuchané“ a rozezlené komunity. Jak ovšem poznamenává Janan Ganesh z Financial Times, tyto městské elity dnes zjišťují, že jsou „připoutány k mrtvole“.

Samotný Rajan chápe meritokracii jako produkt revoluce ICT. Já se ovšem domnívám, že meritokracie je ještě starší. Britský sociolog Michael Young koneckonců vydal svou prorockou dystopii The Rise of the Meritocracy(„Vzestup meritokracie“) v roce 1958. Collier a já se mimochodem řadíme mezi první britské meritokraty. A přesně jak Young předpověděl, naše garnitura rozbíjela systém pro následující generace, přičemž však dál vynášela do nebes jeho přednosti. Ve Skotsku, kde jsem vyrostl, se talentovaní členové místních komunit – intelektuálové, spisovatelé, historikové a umělci – do jednoho vydali zkoušet štěstí jinde, případně vzdali soupeření se superhvězdami masového trhu. Jsme o to chudší.

Stejně jako Rajan se domnívám, že komunita padla za oběť uchvacování trhů i státu menšinovou elitou. Na rozdíl od něj jsem však skeptický k názoru, že silnější místní komunity nebo politika lokalismu (inkluzivního či nikoliv) mohou naše neduhy vyléčit. Džina meritokracie už nelze vrátit do lahve.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/HSIok4V/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.