Paralyzující koalice

Loňské znovuzvolení Tonyho Blaira bylo pro britské nové labouristy vítězstvím na celé čáře - strana získala v dolní sněmovně nedobytnou většinu. Gerhard Schröder získal naprostou většinu v německém Bundestagu jen s odřenýma ušima - a to ještě díky svému ne zrovna milovanému partnerovi, straně Zelených, a několika ,,křeslům navíc", která volební systém v Německu skýtá.

Která věta platí a která ne? Kupodivu jedna i druhá věta je zároveň pravdivá i nepravdivá. Na Labouristické straně britského premiéra Blaira je překvapující to, že v roce 2001 získala o dvě procenta hlasů méně než v roce 1997 a skončila nakonec těsně nad 40 procenty celkových odevzdaných hlasů. Také Schröderovi sociální demokraté ztratili ve srovnání s rokem 1998 dvě procenta hlasů a skončili těsně pod 40 procenty celkových odevzdaných hlasů. A zatímco Schröder mohl prohlásit, že ziskem 38,5 procenta z celkové volební účasti 80 procent získal hlasy jedné třetiny Němců oprávněných volit, Blaira zvolila pouhá čtvrtina voličů (40 procent při 60procentní volební účasti).

Tito dva středolevicoví politici se neliší svým volebním úspěchem, ale volebními systémy, v nichž působí. Zatímco britský většinový volební systém zajistil Blairovi solidní většinu, německý upravený poměrný volební systém dává Schröderovi a jeho zeleným partnerům prostou (a nejspíš nevalnou) většinu.

https://prosyn.org/eowY6FOcs