3

Správné ingredience pro zahraniční politiku

CAMBRIDGE – Někteří kritici si stěžují, že americký prezident Barack Obama stavěl svou kampaň na inspirativní rétorice a ctižádosti „ohnout oblouk dějin“, ale po nástupu do úřadu se projevil jako transakční a pragmatický vůdce. V tomto směru však Obama vůbec není výjimkou.

Mnozí lídři během své kariéry změní cíle i styl. Když jeden z velkých transformačních vůdců v dějinách, Otto von Bismarck, dosáhl sjednocení Německa pod pruským vedením, přiklonil se k povlovnosti a statu quo. Zahraničněpolitické cíle a styl Franklina Delana Roosevelta byly zase v jeho prvním funkčním období skromné a zaměřené na postupné kroky, avšak jakmile v roce 1938 usoudil, že Adolf Hitler představuje existenční hrozbu, stal se transformačním vůdcem.

Za stabilních a předvídatelných podmínek je transakční vůdcovství efektivnější, zatímco v dobách překotných a nesouvislých změn je pravděpodobnější nástup inspirativního stylu. Transformační cíle a inspirativní styl lídrů, jako byli Mahátma Gándhí v Indii nebo Nelson Mandela v Jižní Africe, mohou výrazně ovlivnit směřování tekutých politických okolností, zejména v rozvojových zemích s chatrně strukturovanými institucionálními brzdami.

Naproti tomu tvorbu americké zahraniční politiky silně svazují instituce jako Kongres USA, soudy a ústava. Očekávali bychom tedy méně příležitostí k transformačnímu vůdcovství.