0

Zadržování, nikoli appeasement

Amerika a svět se zaměřují na to, zda Bushova administrativa přijme doporučení Irácké studijní skupiny ohledně strategie stažení z Iráku. To sice je nejnaléhavější bezprostřední otázka, ale američtí lídři by měli myslet dopředu. Amerika potřebuje pookupační strategii pro Irák a Střední východ, která se bude opírat o životaschopnou strategii národní bezpečnosti pro jedenadvacáté století. Touto strategií je zadržování.

V rozběhu k invazi do Iráku Bushova administrativa odmítla zadržování jako zastaralý přežitek z dob studené války. Zbrojní inspektoři byli staženi a Amerika se rozhodla pro preemptivní válku. Bush byl vykreslen jako bojovník čelící s churchillovskou rozhodností novému Hitlerovi a zastánci zadržování byli obviněni z appeasementu. Teď však víme, že režim zadržování fungoval. Irák Saddáma Husajna nebyl s to ohrozit vůbec nikoho, natož Spojené státy.

Nebylo to poprvé, kdy zadržování – strategie vytvořená Georgem Kennanem, ředitelem odboru politického plánování ministerstva zahraničí USA za prezidenta Harryho Trumana, v reakci na sovětskou hrozbu po druhé světové válce – bylo odmítnuto jako appeasement. Během kampaně před prezidentskými volbami roku 1952 Dwight Eisenhower a jeho budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles házeli na zadržování špínu a vyzývali k „vytlačení“ Sovětů z východní Evropy.

Jakmile byla v úřadu, Eisenhowerova administrativa měla naštěstí dost rozumu a v Evropě se držela zadržování, takže setrvala u politiky, jíž se všeobecně připisují zásluhy za vítězství ve studené válce. Neústupnost prezidenta Johna F. Kennedyho od zadržování, navzdory mnoha radám, během kubánské raketové krize uchránila svět před atomovou válkou. Šlo o rozmyšlené odhodlání, nikoli o appeasement.