SOFIE – Řád, který se v Evropě vyvinul po studené válce, zahynul, přičiněním jeho kata Vladimíra Putina. Ruská invaze do Gruzie byla jen výrazem jeho skonu. Rusko z války vyšlo jako obrozená velmoc ve stylu devatenáctého století, odhodlaná zpochybnit duchovní, mravní i institucionální základy evropského řádu po studené válce.
Rusko a Evropská unie mají dnes ostře odlišné názory na zdroje nestability v Eurasii. Pokud bude Západ trvat na přehlížení ruských obav a nadále v postsovětském prostoru rozšiřovat NATO, zdaří se mu pouze v Eurasii znovu zavést politiku sfér vlivu. Odchýlit se od politik 90. let minulého století ale také nese vážná rizika, protože EU není a nemůže být klasickou velmocí a protože slabost Západu může nakonec působit jako odměna – a povzbuzení – ruského revanšismu.
Veškeré úvahy o změně politiky EU vůči Rusku by měly zohlednit to, že Rusko sice v příští dekádě zůstane regionální mocností i globálním hráčem, leč v liberální demokracii se vyvine stěží. EU by rovněž měla chápat, že Rusko má legitimní obavy z asymetrických dopadů konce studené války na jeho bezpečnost. Rusko se cítilo zrazené ve svých očekáváních, že konec studené války bude znamenat demilitarizaci střední a východní Evropy. Rozšíření NATO sice nepřineslo Rusku žádné reálné bezpečnostní hrozby, avšak změnilo vojenskou rovnováhu mezi Ruskem a Západem, což rozdmýchalo kremelský revizionismus.
SOFIE – Řád, který se v Evropě vyvinul po studené válce, zahynul, přičiněním jeho kata Vladimíra Putina. Ruská invaze do Gruzie byla jen výrazem jeho skonu. Rusko z války vyšlo jako obrozená velmoc ve stylu devatenáctého století, odhodlaná zpochybnit duchovní, mravní i institucionální základy evropského řádu po studené válce.
Rusko a Evropská unie mají dnes ostře odlišné názory na zdroje nestability v Eurasii. Pokud bude Západ trvat na přehlížení ruských obav a nadále v postsovětském prostoru rozšiřovat NATO, zdaří se mu pouze v Eurasii znovu zavést politiku sfér vlivu. Odchýlit se od politik 90. let minulého století ale také nese vážná rizika, protože EU není a nemůže být klasickou velmocí a protože slabost Západu může nakonec působit jako odměna – a povzbuzení – ruského revanšismu.
Veškeré úvahy o změně politiky EU vůči Rusku by měly zohlednit to, že Rusko sice v příští dekádě zůstane regionální mocností i globálním hráčem, leč v liberální demokracii se vyvine stěží. EU by rovněž měla chápat, že Rusko má legitimní obavy z asymetrických dopadů konce studené války na jeho bezpečnost. Rusko se cítilo zrazené ve svých očekáváních, že konec studené války bude znamenat demilitarizaci střední a východní Evropy. Rozšíření NATO sice nepřineslo Rusku žádné reálné bezpečnostní hrozby, avšak změnilo vojenskou rovnováhu mezi Ruskem a Západem, což rozdmýchalo kremelský revizionismus.