14

Debata o „víle důvěry“

LONDÝN – V roce 2011 charakterizoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman konzervativní rozpravu o rozpočtových deficitech pojmy „dluhopisoví strážci“ a „víla důvěry“. Dokud vlády nesníží schodky, budou dluhopisoví strážci utahovat šrouby nuceným zvyšováním úrokových sazeb. Pokud však vlády schodek sníží, víla důvěry je odmění tím, že stimuluje soukromé výdaje ve větší míře, než v jaké je škrty stlačily.

Krugman zastával názor, že tvrzení o „dluhopisových strážcích“ by sice mohlo v některých zemích platit, například v Řecku, avšak „víla důvěry“ je stejně imaginární jako ta, která v pohádkách sbírá dětské zoubky. Snížení deficitu v době poklesu nemůže nikdy podnítit zotavení. Politická rétorika může zabránit dobrému politickému řešení ve schválení, ale nemůže mu zabránit v úspěchu. A především nemůže docílit toho, aby špatné politické řešení fungovalo.

Nedávno jsem s Krugmanem o této otázce debatoval na konferenci pořádané časopisem New York Review of Books. Můj argument zněl tak, že nepříznivá očekávání mohou mít dopad na výsledky určité politiky, nejen na pravděpodobnost, že bude schválena. Kdyby si lidé například mysleli, že vládní půjčky jsou jen odloženým zdaněním, mohli by více spořit, aby měli na zaplacení očekávaných daní v budoucnu.

Při zpětném ohlédnutí si myslím, že jsem se mýlil. Faktor důvěry má dopad na vládní rozhodování, avšak neovlivňuje výsledky jednotlivých rozhodnutí. S výjimkou extrémních případů nemůže samotná důvěra zajistit dobré výsledky špatné politice a absence důvěry nemůže způsobit, že dobrá politika přinese špatné výsledky – podobně jako skok z okna v mylném přesvědčení, že člověk dokáže létat, nemůže vyvážit působení gravitace.