0

Konsolidátoři versus stimulátoři

LONDÝN – Všechny intelektuální systémy se opírají o předpoklady, které není třeba vyslovovat, protože je uznávají všichni příslušníci dané intelektuální komunity. Tyto „hluboké“ axiomy jsou zahrnuty i v ekonomii, avšak pokud zůstanou bez kritického zkoumání, mohou zavést politiky do slepé uličky. Právě to se děje i při dnešní snaze jedné země za druhou seškrtat výdaje a snížit rozpočtové schodky.

Hlavním úkolem, který si John Maynard Keynes stanovil při psaní své Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, bylo odhalení hlubokých axiomů tvořících základ ekonomické ortodoxie jeho doby, která nepřipouštěla existenci trvalé masové nezaměstnanosti. Keynes se na adresu svých odpůrců zeptal: „V co musí věřit, aby tvrdili, že trvalá masová nezaměstnanost je vyloučena, takže vládní ‚stimul‘ s cílem zvýšit úroveň zaměstnanosti nemůže přinést žádný prospěch?“ Při odpovědi na tuto otázku Keynes rekonstruoval ortodoxní teorii – a pak ji rozmetal na kusy.

Navzdory keynesiánské revoluci si stejná otázka žádá odpověď i dnes. Čemu potřebují lidé, kteří požadují rychlou „fiskální konsolidaci“ uprostřed vysoké nezaměstnanosti, na ekonomice věřit, aby byla jejich politika soudržná?

Tato otázka není triviální, protože mezi lidmi, kteří dnes diktují ekonomické záležitosti, se stalo oblíbeným politickým přístupem fiskální sebemrskačství. Prestižní instituce typu G-20, MMF a OECD se připojují k „trhům“ a ekonomickým komentátorům a požadují, aby vlády zlikvidovaly své deficity. Jakýkoliv jiný kurz prý věstí katastrofu; jedinou cestou k návratu k prosperitě je co nejrychlejší vyvážení rozpočtů.