0

Klonování na šikmé ploše

Je velmi pravděpodobné, že do dvou let budeme schopni naklonovat lidský organismus. Mnohde to již dnes lidem nahání hrůzu, ne však v bezzákonném podsvětí nebo ostrovech s pochybnou pověstí někde uprostřed moří. Britské lékařské, vědecké, právní i politické instituce budou tento experiment všemožně podporovat. Vzniklý klon přitom nikdy neopustí místnosti britské laboratoře, kde byl stvořen.

Loni v lednu byla v Británii legalizována jedna z forem klonování člověka – tzv. „terapeutické klonování“ neboli přesněji nahrazování jader buňky. Tak jako kdysi v případě oplodnění ve zkumavce je Británie dnes opět první zemí, která vytvořila regulační rámec pro technologii, která je z morálního hlediska diskutabilní. Svět sleduje, co se stane dál.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Připomíná to trochu scénář k filmu od Woodyho Allena, ovšem pozpátku. Film Spáč z roku 1973 popisuje pokus naklonovat Hitlera z jeho vlastního nosu. Dnes naopak místo klonování z „náhradních dílů“ – tedy náhradních buněk, jak se říká v případě reproduktivního klonování – vědci doufají, že se jim podaří tyto náhradní díly vypěstovat klonováním lidí.

První fáze této procedury je podobná procesu, který dal život ovci Dolly, prvnímu naklonovanému savci. Jádro lidské buňky se vloží do vajíčka, z něhož bylo odstraněno jádro. Vznikne embryo, které ovšem nebude zasazeno do dělohy. Z buněčné hmoty embrya budou odebrány emrbyonální kmenové buňky. Tyto buňky mají tu vlastnost, že se mohou stát jakýmkoli typem buňky v těle – je v nich tedy potenciál pro léčbu mnoha chronických chorob. Z kmenových buněk nemůže vzniknout dítě.

Británie sice legalizovala terapeutické klonování, ale k reproduktivnímu klonování se staví velmi nevraživě. Odmítá projekty v Římě působícího dr. Severina Antinoriho i dr. Panayiotise Zavose z Kentucky, kteří chtějí neplodným mužům dát šanci stát se otci tak, že by se jejich DNA zavedla do vajíčka jejich partnerky.

Reproduktivní klonování s sebou nese mnoho morálních rizik – především bezpečnost. Vědci uznávají, že lidské klony mohou mít defekty. Vzhledem k tomu, že vajíčko, které získá nové jádro, je musí rychle přeprogramovat – musí mu dát všechny instrukce pro vystavění celého lidského jedince –, může se stát, že některé geny, které se mají „spustit“, se nespustí a naopak.

Tím se zřejmě dá vysvětlit, proč přinejmenším některá klonovaná zvířata mají problémy se srdcem, plícemi a imunitním systémem. A také s linií. Ovce Dolly – po pěti letech života stále plná síly a matka šesti dětí (všechny byly počaty tradičním způsobem) – byla odjakživa boubelka. Při návštěvě Roslin Institutu, kde byla Dolly naklonována, jsem ji našla, chudáka, ostříhanou úplně dohola, jak na mě se svou statnou bránicí civí zpoza cedule, na které stálo „pouze seno“. Vida – vévodkyně z Yorku není jedinou britskou celebritou, která drží dietu.

Nadváha je vidět na první pohled. Horší je to s dalšími poruchami, které ostatně mohou být u zemědělských zvířat nepodstatné. Jde-li však o lidi, bezpečnost musí být vždy na prvním místě. Diagnóza před implantací v embryonální fázi ale nemůže jejich existenci odhalit, protože defekty, s nimiž se u klonů setkáváme, nejsou genetické mutace.

Potíže vyvolané těmito defekty se mohou objevit v jakémkoli stadiu života klonovaného člověka. U lidí bychom zjistili mnohem širší rozsah defektů než u zvířat, poněvadž lidské chování a psychologii je snazší analyzovat. Terapeutické klonování je tedy asi bezpečnější než reproduktivní, protože chyby, vzniklé přeprogramováním, by neměly vliv na všechny buňky v těle, nýbrž jen na tu část buněk, které byly použity při terapii.

K dnešnímu dni bylo terapeutické klonování legalizováno jen ve Velké Británii. Zákon přijatý koncem loňského roku v Japonsku ji sice dovoluje, ale zakazuje přesun embrya do dělohy. V březnu tohoto roku schválila terapeutické klonování také dánská etická komise. Dostane se někdy některá z těchto zemí, která dnes povoluje terapeutické klonování, na pověstnou šikmou plochu, aby nakonec povolila také reproduktivní klonování?

Principem šikmé plochy je to, že udělá-li někdo něco, co je ještě přípustné, udělá nakonec i něco dalšího, co už ale přípustné není. Existují dva typy šikmé plochy – logická a sociologická. Na logické šikmé ploše člověk sklouzne na samé dno a přijme morálně nepřípustné chování, poněvadž nemá, jak by je odlišil o přípustné praxe. Na sociologické šikmé ploše ale lze klesat od jedné praxe k dalším – i když je každá z nich koncepčně zcela rozdílná – prostě proto, že existence jedné vytváří sociální klima otevřené praktikám následujícím.

Terapeutické klonování se z koncepčního hlediska od reproduktivního klonování diametrálně liší. Výchozí bod je sice u obou metod stejný, ale úmysl je rozdílný. V prvním případě je cílem záchrana života vyléčením nemocí, které jsou zatím nevyléčitelné, např. Parkinsonovy choroby či roztroušené sklerózy. Druhý případ – stvoření člověka klonováním – mají na svědomí nejen sobecké důvody – egocentrismus nebo nepochopení rozdílu mezi reprodukcí a zmrtvýchvstáním –, ale třeba také pochopitelný důvod mít biologicky příbuzného potomka.

Fake news or real views Learn More

Začnou lidé na základě terapeutického klonování akceptovat i reproduktivní klonování? Pochybuji. Terapeutické klonování má léčit lidi. Buňky vzniklé klonováním jsou buňky jednoho a téhož pacienta. Jde o způsob, jak pacienta léčit buňkami vyprodukovanými jeho vlastním tělem. Tedy obdoba toho, když si dnes pacient sám sobě daruje krev před operací.

Přestože nevěřím na šikmou plochu svažující se od terapeutického k reprodukčnímu klonování, jsem pro to, aby zákony společnosti daly průchod jejím hodnotám. V zemích, kde je povoleno klonování pro terapeutické účely, by nejspíš stálo za to výslovně zakázat klonování reproduktivní.