PRINCETON – Až se koncem měsíce na Konferenci OSN o změně klimatu v Paříži sejdou světoví lídři a vládní vyjednavači, budou v sázce životy miliard lidí v nadcházejících staletích. Na vážkách je i osud neznámého počtu ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Roku 1992 na „Summitu Země“ v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC), čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízké úrovni, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Doposud však k takové stabilizaci nedošlo a bez ní by zpětné klimatické vazby mohly vzestup teplot dál zrychlit. Když sluneční záření odráží méně arktického ledu, oceány absorbují víc tepla. Tající sibiřský permafrost uvolní obrovské objemy metanu. Neobyvatelnými by se tak mohly stát rozsáhlé oblasti naší planety, které jsou dnes domovem miliard lidí.
Dřívější konference signatářů UNFCCC usilovaly o uzavření právně závazných dohod na snižování emisí, alespoň pro průmyslové země, které doposud vyprodukovaly většinu skleníkových plynů, jež jsou dnes v atmosféře. Tato strategie skomírala, dílem kvůli zatvrzelosti USA za prezidenta George W. Bushe, a byla opuštěna, když se kodaňské konferenci roku 2009 nepodařilo dospět k úmluvě, která by nahradila dobíhající Kjótský protokol (jejž USA nikdy nepodepsaly). Namísto toho Kodaňská dohoda jednotlivé země pouze požádala o dobrovolné závazky ke snižování emisí o konkrétní množství.
Teď byly tyto závazky doručeny, od 154 zemí včetně hlavních producentů emisí, a zdaleka nedosahují nezbytného rozsahu. Abychom si uvědomili propast mezi tím, čeho by tyto závazky dosáhly, a tím, co je zapotřebí, musíme se vrátit k prohlášení, jež všichni přijali v Riu.
Formulace byla ve dvou klíčových ohledech vágní. Zaprvé, co představuje „nebezpečný antropogenní zásah do klimatické soustavy“? A zadruhé, jaká míra bezpečnosti se předpokládá u pojmu „zamezit“?
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
První nejasnost se vyřešila rozhodnutím usilovat o hladiny emisí, které nepřipustí vzestup průměrných povrchových teplot nad 2º Celsia oproti předprůmyslové úrovni. Mnozí vědci považují za nebezpečné i nižší zvýšení. Uvažme, že už s dosavadním vzestupem o pouhých 0,8ºC planeta zažívá rekordně vysoké teploty, extrémnější povětrnostní události a podstatné tání ledové pokrývky Grónska, která obsahuje tolik vody, že by dokázala zapříčinit vzestup hladin moří o sedm metrů. Naléhavé prosby zástupců malých ostrovních států (z nichž některé přestanou existovat, budou-li hladiny moří nadále stoupat) o stanovení cíle na 1,5ºC zůstaly oslyšeny, v zásadě proto, že se světoví lídři domnívali, že opatření nezbytná ke splnění takového cíle byla politicky nereálná.
Druhá nejasnost zůstává. Výzkumný institut Granthamových při London School of Economics analyzoval předložené závazky všech 154 zemí a dospěl k závěru, že i kdyby se všechny splnily, globální uhlíkové emise se ze současné hladiny 50 miliard tun za rok zvýší do roku 2030 na 55-60 miliard tun. Jenže chceme-li mít jen 50 % šanci na dodržení limitu ve výši 2ºC, roční uhlíkové emise musí klesnout na 36 miliard tun.
O nic méně zneklidňující není ani zpráva australského Národního centra pro obnovu klimatu. Už dnešní hladina emisí v atmosféře znamená, že máme 10 % šanci na překročení 2ºC, i kdybychom teď hned přestali další emise vypouštět (což se nestane).
Představte si, že by letecká společnost osekala své postupy v údržbě na takovou úroveň, že by existovala 10% šance, že její stroje bezpečně nedokončí let. Společnost by nemohla tvrdit, že zamezila vzletu nebezpečných letadel, a nenašla by mnoho zákazníků, i kdyby její lety byly mnohem lacinější než u všech konkurentů. Vzhledem k rozsahu katastrofy, která by mohla vzejít z „nebezpečného antropogenního zásahu do klimatické soustavy,“ bychom ani tady neměli akceptovat 10% šanci, natož šanci mnohonásobně vyšší, že dojde k překročení 2ºC.
Jaká je alternativa? Rozvojové země budou argumentovat tím, že nutnost laciné energie, která přispěje k vyzvednutí jejich občanů z chudoby, je silnější než potřeba bohatých zemí zachovat si často nehospodárné míry spotřeby energie – a mají pravdu. Bohaté země by proto měly usilovat o co nejvčasnější dekarbonizaci svých ekonomik, nejpozději do roku 2050. Začít by mohly ukončením nejšpinavějšího způsobu výroby energie, uhelných elektráren, a odepřením koncesí k přípravě nových uhelných dolů.
Další rychlý pokrok by mohlo přinést pobídnutí lidí ke konzumaci většího množství rostlinné stravy, snad prostřednictvím zdanění masa a využitím získaných prostředků k subvencování udržitelnějších alternativ. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství je živočišná výroba druhým největším zdrojem emisí skleníkových plynů, větším než sektor dopravy. To znamená, že tu je velký prostor pro snížení emisí, a to způsoby, které by měly menší dopad na naše životy než úplný konec využívání fosilních paliv. Snížení spotřeby zpracovaného a červeného masa by navíc podle nedávné zprávy Světové zdravotnické organizace mělo další přínos v podobě snížení počtu úmrtí na rakovinu.
Tyto návrhy se mohou zdát nerealistické. Usilovat o méně by však bylo zločinem vůči miliardám lidí, kteří už žijí anebo se teprve narodí, jakož i vůči celému přírodnímu prostředí naší planety.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
For the last several years, world leaders have made big promises and laid out bold plans to mitigate the climate crisis and help the neediest countries adapt. At this year's World Bank/IMF Spring Meetings, they must demonstrate that they can fulfill these promises, rather than simply touting new ones.
think policymakers need to get four things right to shore up the credibility of the international system.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
PRINCETON – Až se koncem měsíce na Konferenci OSN o změně klimatu v Paříži sejdou světoví lídři a vládní vyjednavači, budou v sázce životy miliard lidí v nadcházejících staletích. Na vážkách je i osud neznámého počtu ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Roku 1992 na „Summitu Země“ v Rio de Janeiru podepsalo 189 zemí, včetně USA, Číny, Indie a všech evropských států, Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC), čímž souhlasily se stabilizací skleníkových plynů „na dostatečně nízké úrovni, která zamezí nebezpečnému antropogennímu zásahu do klimatické soustavy.“
Doposud však k takové stabilizaci nedošlo a bez ní by zpětné klimatické vazby mohly vzestup teplot dál zrychlit. Když sluneční záření odráží méně arktického ledu, oceány absorbují víc tepla. Tající sibiřský permafrost uvolní obrovské objemy metanu. Neobyvatelnými by se tak mohly stát rozsáhlé oblasti naší planety, které jsou dnes domovem miliard lidí.
Dřívější konference signatářů UNFCCC usilovaly o uzavření právně závazných dohod na snižování emisí, alespoň pro průmyslové země, které doposud vyprodukovaly většinu skleníkových plynů, jež jsou dnes v atmosféře. Tato strategie skomírala, dílem kvůli zatvrzelosti USA za prezidenta George W. Bushe, a byla opuštěna, když se kodaňské konferenci roku 2009 nepodařilo dospět k úmluvě, která by nahradila dobíhající Kjótský protokol (jejž USA nikdy nepodepsaly). Namísto toho Kodaňská dohoda jednotlivé země pouze požádala o dobrovolné závazky ke snižování emisí o konkrétní množství.
Teď byly tyto závazky doručeny, od 154 zemí včetně hlavních producentů emisí, a zdaleka nedosahují nezbytného rozsahu. Abychom si uvědomili propast mezi tím, čeho by tyto závazky dosáhly, a tím, co je zapotřebí, musíme se vrátit k prohlášení, jež všichni přijali v Riu.
Formulace byla ve dvou klíčových ohledech vágní. Zaprvé, co představuje „nebezpečný antropogenní zásah do klimatické soustavy“? A zadruhé, jaká míra bezpečnosti se předpokládá u pojmu „zamezit“?
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
První nejasnost se vyřešila rozhodnutím usilovat o hladiny emisí, které nepřipustí vzestup průměrných povrchových teplot nad 2º Celsia oproti předprůmyslové úrovni. Mnozí vědci považují za nebezpečné i nižší zvýšení. Uvažme, že už s dosavadním vzestupem o pouhých 0,8ºC planeta zažívá rekordně vysoké teploty, extrémnější povětrnostní události a podstatné tání ledové pokrývky Grónska, která obsahuje tolik vody, že by dokázala zapříčinit vzestup hladin moří o sedm metrů. Naléhavé prosby zástupců malých ostrovních států (z nichž některé přestanou existovat, budou-li hladiny moří nadále stoupat) o stanovení cíle na 1,5ºC zůstaly oslyšeny, v zásadě proto, že se světoví lídři domnívali, že opatření nezbytná ke splnění takového cíle byla politicky nereálná.
Druhá nejasnost zůstává. Výzkumný institut Granthamových při London School of Economics analyzoval předložené závazky všech 154 zemí a dospěl k závěru, že i kdyby se všechny splnily, globální uhlíkové emise se ze současné hladiny 50 miliard tun za rok zvýší do roku 2030 na 55-60 miliard tun. Jenže chceme-li mít jen 50 % šanci na dodržení limitu ve výši 2ºC, roční uhlíkové emise musí klesnout na 36 miliard tun.
O nic méně zneklidňující není ani zpráva australského Národního centra pro obnovu klimatu. Už dnešní hladina emisí v atmosféře znamená, že máme 10 % šanci na překročení 2ºC, i kdybychom teď hned přestali další emise vypouštět (což se nestane).
Představte si, že by letecká společnost osekala své postupy v údržbě na takovou úroveň, že by existovala 10% šance, že její stroje bezpečně nedokončí let. Společnost by nemohla tvrdit, že zamezila vzletu nebezpečných letadel, a nenašla by mnoho zákazníků, i kdyby její lety byly mnohem lacinější než u všech konkurentů. Vzhledem k rozsahu katastrofy, která by mohla vzejít z „nebezpečného antropogenního zásahu do klimatické soustavy,“ bychom ani tady neměli akceptovat 10% šanci, natož šanci mnohonásobně vyšší, že dojde k překročení 2ºC.
Jaká je alternativa? Rozvojové země budou argumentovat tím, že nutnost laciné energie, která přispěje k vyzvednutí jejich občanů z chudoby, je silnější než potřeba bohatých zemí zachovat si často nehospodárné míry spotřeby energie – a mají pravdu. Bohaté země by proto měly usilovat o co nejvčasnější dekarbonizaci svých ekonomik, nejpozději do roku 2050. Začít by mohly ukončením nejšpinavějšího způsobu výroby energie, uhelných elektráren, a odepřením koncesí k přípravě nových uhelných dolů.
Další rychlý pokrok by mohlo přinést pobídnutí lidí ke konzumaci většího množství rostlinné stravy, snad prostřednictvím zdanění masa a využitím získaných prostředků k subvencování udržitelnějších alternativ. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství je živočišná výroba druhým největším zdrojem emisí skleníkových plynů, větším než sektor dopravy. To znamená, že tu je velký prostor pro snížení emisí, a to způsoby, které by měly menší dopad na naše životy než úplný konec využívání fosilních paliv. Snížení spotřeby zpracovaného a červeného masa by navíc podle nedávné zprávy Světové zdravotnické organizace mělo další přínos v podobě snížení počtu úmrtí na rakovinu.
Tyto návrhy se mohou zdát nerealistické. Usilovat o méně by však bylo zločinem vůči miliardám lidí, kteří už žijí anebo se teprve narodí, jakož i vůči celému přírodnímu prostředí naší planety.
Z angličtiny přeložil David Daduč