DURBAN – Před kodaňským summitem o klimatických změnách přede dvěma lety jsme se oba sešli v Kapském Městě, abychom si vyslechli pět farmářů a farmářek z různých afrických zemí. Tito lidé (byly mezi nimi čtyři ženy) nám popisovali, jak klimatické změny zhoršují jejich živobytí. Všichni do jednoho nám vysvětlovali, jak se záplavy, sucha a mizení pravidelných období setí a sklizně vymykají jejich normálním zkušenostem. Jejich obavy sdílejí zemědělci a domorodí obyvatelé ze všech koutů světa – tedy lidé, kteří nesou nejtěžší následky klimatických šoků, přestože se na nich nikterak nepodíleli.
O dva roky později jsme se sešli v jihoafrickém Durbanu, kde se letos uskuteční konference COP17 o klimatických změnách, a situace chudých lidí v Africe i jinde se ještě více zhoršila. Mezivládní panel OSN pro změny klimatu dospívá ve své nejnovější zprávě k závěru, že je prakticky jisté, že horkých dní v globálním měřítku přibývá a jejich teplota se zvyšuje; ve většině regionů světa se jejich četnost zvýšila dokonce desetinásobně.
Brutálním paradoxem klimatických změn je navíc skutečnost, že současně vzrostla četnost silných srážek, což zvyšuje riziko záplav. Od roku 2003 zažila východní Afrika osm nejteplejších let od začátku měření, což bezpochyby přispívá k těžkému hladomoru, jímž dnes v Africkém rohu trpí 13 milionů lidí.
Všechny tyto důsledky má na svědomí oteplení o pouhý jeden stupeň nad hodnoty před průmyslovou revolucí. Ekologický program OSN přitom nedávno zveřejnil zprávu s názvem Jak překlenout emisní propast, která ukazuje, že pokud nepodnikneme razantnější kroky ke snížení emisí, teplota se v průběhu tohoto století pravděpodobně zvýší až o čtyři stupně. Nejnovější důkazy nicméně dokládají, že nejednáme – podle Světové energetické zprávy 2011 vypracované Mezinárodní energetickou agenturou se objem emisí CO2 znovu zvedl na rekordní úroveň.
Jsme zděšeni, jak málo se od konference COP17 očekává. Kde je globální vedení, které musí naléhavě reagovat? Zoufale potřebujeme globální dohodu.
V srdci této dohody stojí ochrana kjótského protokolu. Ten jistě není dokonalým nástrojem. Pro snížení globálních emisí dělá příliš málo a od příliš malého počtu zemí vyžaduje, aby růst emisí omezily. Je však součástí mezinárodního práva a to je stěžejní.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Klimatické změny jsou globální problém: pokud státy nemají důvěru, že ho řeší i jiné státy, nebudou cítit závazek k tomu, aby samy jednaly. Proto je klíčově důležité mít právní rámec s jasnými a společnými pravidly, jimiž budou vázány všechny země – a také je to naše jediná záruka, že se něco udělá pro ochranu těch nejzranitelnějších.
První závazné období kjótského protokolu vyprší na konci roku 2012. Evropská unie a ostatní smluvní strany Kjóta (Spojené státy dohodu nikdy neratifikovaly a od Číny, Indie a dalších nastupujících mocností ustanovení protokolu žádala jen málo) se musí zavázat ke druhému období, aby zajistily zachování tohoto právního rámce.
Současně musí všechny země uznat, že samotné prodloužení životnosti kjótského protokolu problém klimatických změn nevyřeší a že je zapotřebí nový nebo dodatečný právní rámec, který zahrne všechny země. Durbanská schůzka musí dospět k dohodě na zahájení jednání vedoucích k tomuto cíli – s výhledem na uzavření nového právního nástroje nejpozději do roku 2015.
To vše je nejen možné, ale i nezbytné, protože přechod na nízkouhlíkovou a klimaticky přizpůsobivou ekonomiku má smysl z ekonomického, sociálního i ekologického hlediska. Problém tkví v tom, že uskutečnění tohoto cíle si žádá politickou vůli, které se bohužel zjevně nedostává.
Klimatické změny jsou otázkou spravedlnosti. Nejbohatší státy problém způsobily, ale jeho důsledky dnes trpí nejchudší země světa. V Durbanu se mezinárodní společenství musí zavázat, že tuto křivdu napraví.
Političtí lídři musí přemýšlet mezigeneračně. Je třeba, aby si představili zeměkouli v roce 2050, tedy i s devíti miliardami obyvatel, a přijetím správných rozhodnutí zajistili, že naše děti a vnoučata zdědí svět, v němž se dá žít.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
DURBAN – Před kodaňským summitem o klimatických změnách přede dvěma lety jsme se oba sešli v Kapském Městě, abychom si vyslechli pět farmářů a farmářek z různých afrických zemí. Tito lidé (byly mezi nimi čtyři ženy) nám popisovali, jak klimatické změny zhoršují jejich živobytí. Všichni do jednoho nám vysvětlovali, jak se záplavy, sucha a mizení pravidelných období setí a sklizně vymykají jejich normálním zkušenostem. Jejich obavy sdílejí zemědělci a domorodí obyvatelé ze všech koutů světa – tedy lidé, kteří nesou nejtěžší následky klimatických šoků, přestože se na nich nikterak nepodíleli.
O dva roky později jsme se sešli v jihoafrickém Durbanu, kde se letos uskuteční konference COP17 o klimatických změnách, a situace chudých lidí v Africe i jinde se ještě více zhoršila. Mezivládní panel OSN pro změny klimatu dospívá ve své nejnovější zprávě k závěru, že je prakticky jisté, že horkých dní v globálním měřítku přibývá a jejich teplota se zvyšuje; ve většině regionů světa se jejich četnost zvýšila dokonce desetinásobně.
Brutálním paradoxem klimatických změn je navíc skutečnost, že současně vzrostla četnost silných srážek, což zvyšuje riziko záplav. Od roku 2003 zažila východní Afrika osm nejteplejších let od začátku měření, což bezpochyby přispívá k těžkému hladomoru, jímž dnes v Africkém rohu trpí 13 milionů lidí.
Všechny tyto důsledky má na svědomí oteplení o pouhý jeden stupeň nad hodnoty před průmyslovou revolucí. Ekologický program OSN přitom nedávno zveřejnil zprávu s názvem Jak překlenout emisní propast, která ukazuje, že pokud nepodnikneme razantnější kroky ke snížení emisí, teplota se v průběhu tohoto století pravděpodobně zvýší až o čtyři stupně. Nejnovější důkazy nicméně dokládají, že nejednáme – podle Světové energetické zprávy 2011 vypracované Mezinárodní energetickou agenturou se objem emisí CO2 znovu zvedl na rekordní úroveň.
Jsme zděšeni, jak málo se od konference COP17 očekává. Kde je globální vedení, které musí naléhavě reagovat? Zoufale potřebujeme globální dohodu.
V srdci této dohody stojí ochrana kjótského protokolu. Ten jistě není dokonalým nástrojem. Pro snížení globálních emisí dělá příliš málo a od příliš malého počtu zemí vyžaduje, aby růst emisí omezily. Je však součástí mezinárodního práva a to je stěžejní.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Klimatické změny jsou globální problém: pokud státy nemají důvěru, že ho řeší i jiné státy, nebudou cítit závazek k tomu, aby samy jednaly. Proto je klíčově důležité mít právní rámec s jasnými a společnými pravidly, jimiž budou vázány všechny země – a také je to naše jediná záruka, že se něco udělá pro ochranu těch nejzranitelnějších.
První závazné období kjótského protokolu vyprší na konci roku 2012. Evropská unie a ostatní smluvní strany Kjóta (Spojené státy dohodu nikdy neratifikovaly a od Číny, Indie a dalších nastupujících mocností ustanovení protokolu žádala jen málo) se musí zavázat ke druhému období, aby zajistily zachování tohoto právního rámce.
Současně musí všechny země uznat, že samotné prodloužení životnosti kjótského protokolu problém klimatických změn nevyřeší a že je zapotřebí nový nebo dodatečný právní rámec, který zahrne všechny země. Durbanská schůzka musí dospět k dohodě na zahájení jednání vedoucích k tomuto cíli – s výhledem na uzavření nového právního nástroje nejpozději do roku 2015.
To vše je nejen možné, ale i nezbytné, protože přechod na nízkouhlíkovou a klimaticky přizpůsobivou ekonomiku má smysl z ekonomického, sociálního i ekologického hlediska. Problém tkví v tom, že uskutečnění tohoto cíle si žádá politickou vůli, které se bohužel zjevně nedostává.
Klimatické změny jsou otázkou spravedlnosti. Nejbohatší státy problém způsobily, ale jeho důsledky dnes trpí nejchudší země světa. V Durbanu se mezinárodní společenství musí zavázat, že tuto křivdu napraví.
Političtí lídři musí přemýšlet mezigeneračně. Je třeba, aby si představili zeměkouli v roce 2050, tedy i s devíti miliardami obyvatel, a přijetím správných rozhodnutí zajistili, že naše děti a vnoučata zdědí svět, v němž se dá žít.