KAPSKÉ MĚSTO – Lidé jsou dnes často nuceni volit mezi jednáním, které je buď mravně správné, anebo ekonomicky přínosné. Někdy se skutečně zdá, že možnosti, které mají, se vzájemně vylučují, takže rozhodování kudy se vydat je mimořádně těžké. Občas ale mravní bezúhonnost a ekonomický zájem splývají a vzniká příležitost, kterou si nesmíme nechat ujít. Právě to platí – z pohledu arcibiskupa a bývalého ministra financí, kteří tento článek píší – pro reakci světa na změnu klimatu.
Mravní imperativ je nesporný, neboť důsledky změny klimatu – mimo jiné extrémní počasí, změny teplot a stoupající hladiny moří – pociťují nejsilněji globální chudí, kteří mají zároveň nejmenší prospěch z ekonomických činností, jež ji způsobují. V budoucnu by navíc změna klimatu mohla ještě akcelerovat chudobu a nerovnost, takže neporadíme-li si s ní zavčasu, sníží – nebo dokonce úplně zničí – naděje budoucích generací na dosažení jejich rozvojových cílů. Vynaložit veškeré úsilí k minimalizaci změny klimatu je dnes jednoduše správné.
Ekonomické přínosy řešení změny klimatu jsou také naštěstí jasné. Vždyť změna klimatu s sebou nese významné ekonomické náklady – například ve vztahu k častějším extrémním projevům počasí. Nadto je budování „zelené“ ekonomiky, založené na technických inovacích, nejchytřejším a nejúčinnějším způsobem jak dát do pohybu nové motory udržitelného růstu a tvorby pracovních míst pro příští generaci.
Podstatné jsou činy na úrovni jednotlivců, firem, obcí i států. Skutečnost je ale taková, že změna klimatu je globální problém – a vyžaduje proto globální řešení. Nejdůležitějším nástrojem, který svět má k tomu, aby jednal správně – a sklízel bohaté ekonomické přínosy – je celosvětová dohoda o změně klimatu. Světoví lídři proto musí využít příležitosti, kterou jim nabízí Konference OSN o změně klimatu, svolaná na letošní prosinec do Paříže, k vytvoření jednotného globálního rámce pro další postup.
Už se k tomu dokonce zavázali. Konference OSN o klimatu v roce 2011 – iniciovaná a pořádaná Jižní Afrikou – dospěla k dohodě, že bude co nejdříve přijata celosvětová zákonná úmluva o změně klimatu, nejpozději letos.
Od této konference v Durbanu bylo dosaženo významného pokroku. Přes 30 zemí – včetně členů Evropské unie, Gabonu, Mexika, Norska, Ruska, Švýcarska a Spojených států – minulý měsíc předložilo své plány na snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020. V nadcházejících týdnech a měsících bude tato energie sílit, až své závazky předají ještě další země – dle očekávání včetně významných rozvíjejících se ekonomik, jako je Brazílie, Čína a Indie.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Má-li však pařížská schůzka uspět – jak ve smyslu splnění mravního imperativu, tak zužitkování ekonomických přínosů řešení změny klimatu – musí co nejdřív své národní závazky na období od roku 2020 předložit všechny zúčastněné země. Výsledná dohoda pak musí obsahovat účinný a ambiciózní plán dekarbonizace na příštích 50 let.
Skutečnost je taková, že jen krátkodobé a střednědobé závazky jednoduše nestačí, má-li být splněn závazek světových vlád, učiněný v roce 2009 a znovu potvrzený v roce 2010, že vzestup globálních teplot nepřekročí 2° Celsia oproti předprůmyslové éře. Je nezbytné stanovit – a dodržovat – odstupňovanou dlouhodobou strategii snižování emisí, která vyšle jasný signál kapitálovým trhům, že vlády myslí řešení změny klimatu vážně.
Taková strategie by mohla zahrnovat například pobídky pro investice do nízkouhlíkových řešení. Vzhledem k tomu, že v příštích 15 letech má být celosvětově do infrastruktury investováno kolem 90 bilionů dolarů, takový přístup by mohl mít značný – ne-li rozhodující – vliv.
Mravní a ekonomický imperativ řešit změnu klimatu nemůže být silnější. Ačkoli cesta vpřed nebude snadná a budeme narážet na nové a nečekané těžkosti, můžeme hledat inspiraci v proslulém výroku Nelsona Mandely: „Zdá se to vždycky nemožné, dokud to není hotové.“ Stojíme před bezprecedentní příležitostí zajistit si udržitelnější, bohatší a sociálně spravedlivější budoucnost. S jejím formováním musíme začít hned teď.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
KAPSKÉ MĚSTO – Lidé jsou dnes často nuceni volit mezi jednáním, které je buď mravně správné, anebo ekonomicky přínosné. Někdy se skutečně zdá, že možnosti, které mají, se vzájemně vylučují, takže rozhodování kudy se vydat je mimořádně těžké. Občas ale mravní bezúhonnost a ekonomický zájem splývají a vzniká příležitost, kterou si nesmíme nechat ujít. Právě to platí – z pohledu arcibiskupa a bývalého ministra financí, kteří tento článek píší – pro reakci světa na změnu klimatu.
Mravní imperativ je nesporný, neboť důsledky změny klimatu – mimo jiné extrémní počasí, změny teplot a stoupající hladiny moří – pociťují nejsilněji globální chudí, kteří mají zároveň nejmenší prospěch z ekonomických činností, jež ji způsobují. V budoucnu by navíc změna klimatu mohla ještě akcelerovat chudobu a nerovnost, takže neporadíme-li si s ní zavčasu, sníží – nebo dokonce úplně zničí – naděje budoucích generací na dosažení jejich rozvojových cílů. Vynaložit veškeré úsilí k minimalizaci změny klimatu je dnes jednoduše správné.
Ekonomické přínosy řešení změny klimatu jsou také naštěstí jasné. Vždyť změna klimatu s sebou nese významné ekonomické náklady – například ve vztahu k častějším extrémním projevům počasí. Nadto je budování „zelené“ ekonomiky, založené na technických inovacích, nejchytřejším a nejúčinnějším způsobem jak dát do pohybu nové motory udržitelného růstu a tvorby pracovních míst pro příští generaci.
Podstatné jsou činy na úrovni jednotlivců, firem, obcí i států. Skutečnost je ale taková, že změna klimatu je globální problém – a vyžaduje proto globální řešení. Nejdůležitějším nástrojem, který svět má k tomu, aby jednal správně – a sklízel bohaté ekonomické přínosy – je celosvětová dohoda o změně klimatu. Světoví lídři proto musí využít příležitosti, kterou jim nabízí Konference OSN o změně klimatu, svolaná na letošní prosinec do Paříže, k vytvoření jednotného globálního rámce pro další postup.
Už se k tomu dokonce zavázali. Konference OSN o klimatu v roce 2011 – iniciovaná a pořádaná Jižní Afrikou – dospěla k dohodě, že bude co nejdříve přijata celosvětová zákonná úmluva o změně klimatu, nejpozději letos.
Od této konference v Durbanu bylo dosaženo významného pokroku. Přes 30 zemí – včetně členů Evropské unie, Gabonu, Mexika, Norska, Ruska, Švýcarska a Spojených států – minulý měsíc předložilo své plány na snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020. V nadcházejících týdnech a měsících bude tato energie sílit, až své závazky předají ještě další země – dle očekávání včetně významných rozvíjejících se ekonomik, jako je Brazílie, Čína a Indie.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Má-li však pařížská schůzka uspět – jak ve smyslu splnění mravního imperativu, tak zužitkování ekonomických přínosů řešení změny klimatu – musí co nejdřív své národní závazky na období od roku 2020 předložit všechny zúčastněné země. Výsledná dohoda pak musí obsahovat účinný a ambiciózní plán dekarbonizace na příštích 50 let.
Skutečnost je taková, že jen krátkodobé a střednědobé závazky jednoduše nestačí, má-li být splněn závazek světových vlád, učiněný v roce 2009 a znovu potvrzený v roce 2010, že vzestup globálních teplot nepřekročí 2° Celsia oproti předprůmyslové éře. Je nezbytné stanovit – a dodržovat – odstupňovanou dlouhodobou strategii snižování emisí, která vyšle jasný signál kapitálovým trhům, že vlády myslí řešení změny klimatu vážně.
Taková strategie by mohla zahrnovat například pobídky pro investice do nízkouhlíkových řešení. Vzhledem k tomu, že v příštích 15 letech má být celosvětově do infrastruktury investováno kolem 90 bilionů dolarů, takový přístup by mohl mít značný – ne-li rozhodující – vliv.
Mravní a ekonomický imperativ řešit změnu klimatu nemůže být silnější. Ačkoli cesta vpřed nebude snadná a budeme narážet na nové a nečekané těžkosti, můžeme hledat inspiraci v proslulém výroku Nelsona Mandely: „Zdá se to vždycky nemožné, dokud to není hotové.“ Stojíme před bezprecedentní příležitostí zajistit si udržitelnější, bohatší a sociálně spravedlivější budoucnost. S jejím formováním musíme začít hned teď.
Z angličtiny přeložil David Daduč