SYDNEY – V listopadu roku 1965 byla americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi předložena vůbec první vládní zpráva varující před nebezpečími, která by mohla vyplývat ze spalování velkých množství fosilních paliv. Padesát let je v politice dlouhá doba, a tak je pozoruhodné, jak málo se od té doby udělalo pro řešení hrozby, již představuje pokračování ve vyjetých kolejích.
Johnsonův vědecký poradní výbor pozoruhodně jasnozřivým jazykem varoval, že vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede k vyšším globálním teplotám, což způsobí tání polárních ledovců a prudké zvyšování hladin moří. „Člověk nevědomky provádí obří geofyzikální experiment,“ upozornili vědci. „Během několika generací spálí fosilní palivo, které se v zemi pomalu hromadilo posledních 500 milionů let… Klimatické změny, jež zvýšený podíl CO2 může vyvolat, by z pohledu lidských bytostí mohly být zhoubné.“
Prozíravost výboru není překvapivá; existence skleníkového efektu byla ve vědě známá od doby, kdy francouzský fyzik Joseph Fourier v roce 1824 nadnesl, že atmosféra Země působí jako izolační vrstva, zachycující teplo, které by jinak uniklo. V roce 1859 pak irský fyzik John Tyndall uskutečnil laboratorní pokusy, které doložily oteplovací schopnost CO2. To předního švédského fyzika a laureáta Nobelovy ceny Svanta Arrhenia vedlo k předpovědi, že spalování uhlí ohřeje planetu – což pokládal za potenciálně pozitivní vývoj.
Johnsonovi poradci takové růžové brýle neměli. Jejich zpráva přesně odhadla, že množství CO2 v atmosféře se v průběhu dvacátého století zvýší na téměř 25 % (ve skutečnosti bylo dosaženo 26 %). Atmosférická koncentrace CO2 je dnes o 40 % vyšší než na začátku průmyslové revoluce – zdaleka nejvyšší za posledních milion let, jak nám prozradily vrty do antarktických ledovců.
Johnsonův výbor nadto vyvrátil námitky, jež popírači hrozeb změny klimatu používají dodnes, včetně tvrzení, že za vzestupem hladin CO2 mohou být přírodní procesy. Poukazem na skutečnost, že v atmosféře zůstává jen asi polovina CO2 vznikajícího spalováním fosilních paliv, komise doložila, že Země nepůsobí jako zdroj skleníkových plynů, nýbrž jako jímka, která polovinu našich emisí pohlcuje.
Johnsonovi poradci ovšem nedokázali předložit vědeckou prognózu, nakolik vzestup atmosférického CO2 ovlivní globální teplotu; uvedli, že k tomu budou nejprve potřebovat lepší modely a výkonnější počítače. Takové výpočty se staly základem další přelomové zprávy, „Oxid uhličitý a klima: vědecké posouzení“ z roku 1979, již připravila Národní akademie věd USA. Tato zpráva, všeobecně známá jako Charneyho, podle hlavního autora Jula Charneyho z MIT, je vzorem pečlivého vědeckého uvažování.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Charneyho zpráva odhadla, že zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře ohřeje Zemi asi o 3° Celsia – což je dnes dostatečně potvrzené. Předpověděla také, že tepelná kapacita oceánů zdrží oteplování o několik desítek let. Obě zjištění jsou v souladu s globálním oteplováním, jak jej sledujeme od uveřejnění zprávy. „Bez úspěchu jsme se pokoušeli najít přehlédnuté či podhodnocené fyzikální účinky, které by mohly omezit aktuálně odhadované globální oteplování… do zanedbatelných proporcí,“ uzavřela zpráva. Od té doby jsou vědecké důkazy ještě pevnější; základní zjištění předložená v těchto dvou časných zprávách dnes podporuje víc než 97 % klimatologů.
Přesto oteplování Země, navzdory 50 letům sílícího vědeckého konsenzu, pokračuje nezmenšeným tempem. Dobře finančně zajištěné lobbistické skupiny zasévají do veřejnosti pochybnosti a úspěšně bagatelizují naléhavost hrozby. Rozvoj účinné globální reakce zároveň brzdí geopolitika. Mezinárodní vyjednávání o klimatu, které by podle očekávání mělo v listopadu a prosinci vyvrcholit dohodou na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu, brzdí požadavek na konsenzus mezi 195 zúčastněnými zeměmi.
Nebudeme-li konat, v důsledku sucha, neúrody a extrémního počasí budou trpět miliardy lidí. Stoupající hladiny moří nakonec zaplaví velká pobřežní města a zničí celé ostrovní státy. Od doby, kdy se v devatenáctém století začala vést evidence, byly nejteplejší roky 2005, 2010 a 2014, přičemž loňský rekord bude letos téměř jistě překonán.
Je načase, aby světoví lídři ukončili 50 let váhání. Musí se v Paříži chopit příležitosti, dát stranou krátkodobé zájmy a konečně rozhodně jednat tak, aby odvrátili blížící se planetární katastrofu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The European Union’s cumbersome and narrowly defined regulations for public procurement and spending are not simply inadequate; they are dangerous. They weaken the bloc’s ability to protect itself from a broad range of Russian hybrid attacks while prolonging Russia’s aggression in Ukraine.
propose a European Defense Production Act to help fast-track processes for public procurement and spending.
The intricate legal issues and colorful characters in Donald Trump's criminal trials will undoubtedly keep the media and the viewing public enraptured for months to come. But when it comes to the 2024 election, all that really matters is how the defendant appears to a narrow sliver of undecided voters.
points out that optics, more than the law or the facts, will be what matters most for the election.
SYDNEY – V listopadu roku 1965 byla americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi předložena vůbec první vládní zpráva varující před nebezpečími, která by mohla vyplývat ze spalování velkých množství fosilních paliv. Padesát let je v politice dlouhá doba, a tak je pozoruhodné, jak málo se od té doby udělalo pro řešení hrozby, již představuje pokračování ve vyjetých kolejích.
Johnsonův vědecký poradní výbor pozoruhodně jasnozřivým jazykem varoval, že vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede k vyšším globálním teplotám, což způsobí tání polárních ledovců a prudké zvyšování hladin moří. „Člověk nevědomky provádí obří geofyzikální experiment,“ upozornili vědci. „Během několika generací spálí fosilní palivo, které se v zemi pomalu hromadilo posledních 500 milionů let… Klimatické změny, jež zvýšený podíl CO2 může vyvolat, by z pohledu lidských bytostí mohly být zhoubné.“
Prozíravost výboru není překvapivá; existence skleníkového efektu byla ve vědě známá od doby, kdy francouzský fyzik Joseph Fourier v roce 1824 nadnesl, že atmosféra Země působí jako izolační vrstva, zachycující teplo, které by jinak uniklo. V roce 1859 pak irský fyzik John Tyndall uskutečnil laboratorní pokusy, které doložily oteplovací schopnost CO2. To předního švédského fyzika a laureáta Nobelovy ceny Svanta Arrhenia vedlo k předpovědi, že spalování uhlí ohřeje planetu – což pokládal za potenciálně pozitivní vývoj.
Johnsonovi poradci takové růžové brýle neměli. Jejich zpráva přesně odhadla, že množství CO2 v atmosféře se v průběhu dvacátého století zvýší na téměř 25 % (ve skutečnosti bylo dosaženo 26 %). Atmosférická koncentrace CO2 je dnes o 40 % vyšší než na začátku průmyslové revoluce – zdaleka nejvyšší za posledních milion let, jak nám prozradily vrty do antarktických ledovců.
Johnsonův výbor nadto vyvrátil námitky, jež popírači hrozeb změny klimatu používají dodnes, včetně tvrzení, že za vzestupem hladin CO2 mohou být přírodní procesy. Poukazem na skutečnost, že v atmosféře zůstává jen asi polovina CO2 vznikajícího spalováním fosilních paliv, komise doložila, že Země nepůsobí jako zdroj skleníkových plynů, nýbrž jako jímka, která polovinu našich emisí pohlcuje.
Johnsonovi poradci ovšem nedokázali předložit vědeckou prognózu, nakolik vzestup atmosférického CO2 ovlivní globální teplotu; uvedli, že k tomu budou nejprve potřebovat lepší modely a výkonnější počítače. Takové výpočty se staly základem další přelomové zprávy, „Oxid uhličitý a klima: vědecké posouzení“ z roku 1979, již připravila Národní akademie věd USA. Tato zpráva, všeobecně známá jako Charneyho, podle hlavního autora Jula Charneyho z MIT, je vzorem pečlivého vědeckého uvažování.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Charneyho zpráva odhadla, že zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře ohřeje Zemi asi o 3° Celsia – což je dnes dostatečně potvrzené. Předpověděla také, že tepelná kapacita oceánů zdrží oteplování o několik desítek let. Obě zjištění jsou v souladu s globálním oteplováním, jak jej sledujeme od uveřejnění zprávy. „Bez úspěchu jsme se pokoušeli najít přehlédnuté či podhodnocené fyzikální účinky, které by mohly omezit aktuálně odhadované globální oteplování… do zanedbatelných proporcí,“ uzavřela zpráva. Od té doby jsou vědecké důkazy ještě pevnější; základní zjištění předložená v těchto dvou časných zprávách dnes podporuje víc než 97 % klimatologů.
Přesto oteplování Země, navzdory 50 letům sílícího vědeckého konsenzu, pokračuje nezmenšeným tempem. Dobře finančně zajištěné lobbistické skupiny zasévají do veřejnosti pochybnosti a úspěšně bagatelizují naléhavost hrozby. Rozvoj účinné globální reakce zároveň brzdí geopolitika. Mezinárodní vyjednávání o klimatu, které by podle očekávání mělo v listopadu a prosinci vyvrcholit dohodou na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu, brzdí požadavek na konsenzus mezi 195 zúčastněnými zeměmi.
Nebudeme-li konat, v důsledku sucha, neúrody a extrémního počasí budou trpět miliardy lidí. Stoupající hladiny moří nakonec zaplaví velká pobřežní města a zničí celé ostrovní státy. Od doby, kdy se v devatenáctém století začala vést evidence, byly nejteplejší roky 2005, 2010 a 2014, přičemž loňský rekord bude letos téměř jistě překonán.
Je načase, aby světoví lídři ukončili 50 let váhání. Musí se v Paříži chopit příležitosti, dát stranou krátkodobé zájmy a konečně rozhodně jednat tak, aby odvrátili blížící se planetární katastrofu.
Z angličtiny přeložil David Daduč