NEW YORK – Diplomaté odvedli svou práci a uzavřeli v prosinci pařížskou klimatickou dohodu. A političtí představitelé se minulý týden sešli v Organizaci spojených národů, aby novou úmluvu podepsali. Její zavedení do praxe bude bezpochyby oříšek. Vlády potřebují nový přístup k otázce, která je nesmírně složitá, dlouhodobá a rozsahem globální.
Klimatická výzva má v jádru energetický charakter. Zhruba 80% světové primární energie pochází z uhlíkových zdrojů: uhlí, ropy a zemního plynu. Při jejich spalování se uvolňuje oxid uhličitý, jenž způsobuje globální oteplování. Chceme-li zajistit, že se globální oteplování nebezpečně nevymkne kontrole, pak potřebujeme, aby světová ekonomika byla do roku 2070 téměř ze 100% bezuhlíková.
Pařížská dohoda tato základní fakta uznává. Vyzývá svět k omezení emisí skleníkových plynů (zejména CO2) na úroveň čisté nuly ve druhé polovině století. Za tímto účelem mají vlády připravit plány nejen na rok 2030 (takzvané Národně determinované příspěvky neboli NDC), ale i na polovinu století (takzvané Nízkoemisní rozvojové strategie čili LEDS).
Světové vlády se ještě nikdy nepokusily přetvořit klíčový sektor světové ekonomiky v globálním měřítku a s takto agresivními lhůtami. Energetický systém založený na fosilních palivech vznikal krok po kroku dvě staletí. Nyní se musí za pouhých 50 let komplexně přebudovat, a to nejen v několika zemích, ale všude na světě. Vlády budou potřebovat nové přístupy, jak své LEDS vyvinout a implementovat.
Existují čtyři důvody, proč „politika jako obvykle“ nebude stačit. Za prvé je energetický systém přesně tím, čím se nazývá: systémem složeným z řady propojených součástí a technologií. Elektrárny, produktovody, oceánská doprava, přenosové soustavy, přehrady, hospodaření s půdou, železnice, budovy, stroje a zařízení i řada dalších prvků, to vše musí zapadat do jediného funkčního celku.
Takový systém nelze přebudovat malými postupnými kroky. Jeho hluboká přestavba vyžaduje přeprojektování na úrovni celého systému tak, aby všechny součásti dál efektivně fungovaly.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Za druhé je přechod na nízkouhlíkovou energetickou soustavu stále spojený s řadou velkých technologických nejistot. Měla by se vozidla dekarbonizovat prostřednictvím bateriové energie, vodíkových palivových článků, anebo pokročilých biopaliv? Lze uhelné elektrárny zabezpečit metodou zachycování a ukládání uhlíku (CCS)? Bude jaderná energie politicky přijatelná, bezpečná a nízkonákladová? Musíme plánovat investice do výzkumu a vývoje tak, abychom tyto nejistoty vyřešili a zlepšili své technologické možnosti.
Za třetí rozumná řešení vyžadují mezinárodní energetickou spolupráci. Klíčovou vlastností nízkouhlíkové energie (stejně jako fosilních paliv) je skutečnost, že se obvykle nenachází tam, kde bude nakonec použita. Stejně jako se uhlí, ropa a plyn musí přepravovat na velké vzdálenosti, je také větrnou, sluneční, geotermální a vodní energii zapotřebí přesouvat po dlouhých trasách prostřednictvím přenosových soustav a syntetických kapalných paliv vyrobených z větrné a sluneční energie.
Za čtvrté v sektoru fosilních paliv samozřejmě existují mocné partikulární zájmy, které se brání změnám. Velmi dobře patrné je to například v USA, kde Republikánská strana popírá klimatické změny z toho prostého důvodu, že ji významně financuje americký ropný průmysl. Rozhodně jde o jistý druh intelektuální korupce, ne-li korupce politické (pravděpodobně se jedná o obojí).
Fakt, že energetická soustava zahrnuje tolik složitých vzájemných vazeb, vede ke strašlivé netečnosti. Přechod na nízkouhlíkový energetický systém proto bude vyžadovat rozsáhlé plánování, dlouhá náběhová období, vyhrazené financování a koordinovaný postup v mnoha částech ekonomiky, mimo jiné mezi producenty energie, distributory a rezidenčními, komerčními i průmyslovými spotřebiteli. Politická opatření typu daně z uhlíkových emisí mohou pomoci řešit některé – ale jen některé – problémy spojené s přenosem energie.
Je zde i další problém Pokud vlády plánují pouze na 10-15 let dopředu, což je u energetické politiky typické, namísto horizontu 30-50 let, pak budou mít sklon ke špatným systémovým rozhodnutím. Energetičtí plánovači začnou například přecházet od uhlí k zemnímu plynu s nižším obsahem uhlíku, avšak zároveň budou mít tendenci nedostatečně investovat do mnohem rozhodnějšího přechodu na obnovitelnou energii.
Stejně tak se mohou rozhodnout, že zpřísní palivové normy pro automobily se spalovacím motorem, místo aby prosazovali potřebný přechod na elektromobily. V tomto smyslu je plánování na 30-50 let dopředu životně důležité nejen pro správná dlouhodobá rozhodnutí, ale i jako vodítko pro správná krátkodobá řešení. Projekt cest k hluboké dekarbonizaci, který vypracovala OSN, ukazuje, jakým způsobem lze koncipovat a vyhodnocovat dlouhodobé plány.
Žádný z těchto úkolů není voleným politikům po chuti. Úkol v podobě dekarbonizace vyžaduje důslednou politiku po dobu 30-50 let, přičemž časový horizont politiků je zhruba desetkrát kratší. Stejně tak politikům příliš nevoní problém, jenž vyžaduje rozsáhlé veřejné i soukromé financování, vysoce koordinovanou akci v mnoha částech ekonomiky a rozhodování v prostředí trvalých technologických nejistot. Není tedy divu, že se většina politiků před touto výzvou schovává a že od podpisu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 1992 bylo dosaženo jen velmi malého praktického pokroku.
Domnívám se, že klíčovým krokem je vynětí těchto otázek z krátkodobé volební politiky. Státy by měly zvážit založení politicky nezávislých energetických agentur s vysokou úrovní technických znalostí. Klíčová energetická rozhodnutí (například zda využívat jadernou energii nebo zda vybudovat novou přenosovou síť) budou pochopitelně vyžadovat účast široké veřejnosti, avšak plánování a realizace by měly být oproštěné od stranické politiky a lobbování. Stejně jako vlády úspěšně přiznaly svým centrálním bankám jistou politickou nezávislost, měly by také svým energetickým agenturám poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby jim umožnily přemýšlet a jednat v dlouhodobém měřítku.
Na příštím jednání o globálním klimatu (COP22 v Marrákeši letos v listopadu) se marocká vláda a můj tým ze Sítě trvale udržitelných rozvojových řešení OSN připojí k dalším partnerům a společně uspořádají „konferenci o nízkouhlíkových řešeních“. Tato konference svede dohromady energetické experty z členských zemí OSN, firem a velkých měst, kteří budou pracovat na vysoce praktických přístupech k rozsáhlé dekarbonizaci. Pařížská klimatická dohoda vstoupila v platnost a my musíme naléhavě přikročit k její účinné realizaci.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Diplomaté odvedli svou práci a uzavřeli v prosinci pařížskou klimatickou dohodu. A političtí představitelé se minulý týden sešli v Organizaci spojených národů, aby novou úmluvu podepsali. Její zavedení do praxe bude bezpochyby oříšek. Vlády potřebují nový přístup k otázce, která je nesmírně složitá, dlouhodobá a rozsahem globální.
Klimatická výzva má v jádru energetický charakter. Zhruba 80% světové primární energie pochází z uhlíkových zdrojů: uhlí, ropy a zemního plynu. Při jejich spalování se uvolňuje oxid uhličitý, jenž způsobuje globální oteplování. Chceme-li zajistit, že se globální oteplování nebezpečně nevymkne kontrole, pak potřebujeme, aby světová ekonomika byla do roku 2070 téměř ze 100% bezuhlíková.
Pařížská dohoda tato základní fakta uznává. Vyzývá svět k omezení emisí skleníkových plynů (zejména CO2) na úroveň čisté nuly ve druhé polovině století. Za tímto účelem mají vlády připravit plány nejen na rok 2030 (takzvané Národně determinované příspěvky neboli NDC), ale i na polovinu století (takzvané Nízkoemisní rozvojové strategie čili LEDS).
Světové vlády se ještě nikdy nepokusily přetvořit klíčový sektor světové ekonomiky v globálním měřítku a s takto agresivními lhůtami. Energetický systém založený na fosilních palivech vznikal krok po kroku dvě staletí. Nyní se musí za pouhých 50 let komplexně přebudovat, a to nejen v několika zemích, ale všude na světě. Vlády budou potřebovat nové přístupy, jak své LEDS vyvinout a implementovat.
Existují čtyři důvody, proč „politika jako obvykle“ nebude stačit. Za prvé je energetický systém přesně tím, čím se nazývá: systémem složeným z řady propojených součástí a technologií. Elektrárny, produktovody, oceánská doprava, přenosové soustavy, přehrady, hospodaření s půdou, železnice, budovy, stroje a zařízení i řada dalších prvků, to vše musí zapadat do jediného funkčního celku.
Takový systém nelze přebudovat malými postupnými kroky. Jeho hluboká přestavba vyžaduje přeprojektování na úrovni celého systému tak, aby všechny součásti dál efektivně fungovaly.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Za druhé je přechod na nízkouhlíkovou energetickou soustavu stále spojený s řadou velkých technologických nejistot. Měla by se vozidla dekarbonizovat prostřednictvím bateriové energie, vodíkových palivových článků, anebo pokročilých biopaliv? Lze uhelné elektrárny zabezpečit metodou zachycování a ukládání uhlíku (CCS)? Bude jaderná energie politicky přijatelná, bezpečná a nízkonákladová? Musíme plánovat investice do výzkumu a vývoje tak, abychom tyto nejistoty vyřešili a zlepšili své technologické možnosti.
Za třetí rozumná řešení vyžadují mezinárodní energetickou spolupráci. Klíčovou vlastností nízkouhlíkové energie (stejně jako fosilních paliv) je skutečnost, že se obvykle nenachází tam, kde bude nakonec použita. Stejně jako se uhlí, ropa a plyn musí přepravovat na velké vzdálenosti, je také větrnou, sluneční, geotermální a vodní energii zapotřebí přesouvat po dlouhých trasách prostřednictvím přenosových soustav a syntetických kapalných paliv vyrobených z větrné a sluneční energie.
Za čtvrté v sektoru fosilních paliv samozřejmě existují mocné partikulární zájmy, které se brání změnám. Velmi dobře patrné je to například v USA, kde Republikánská strana popírá klimatické změny z toho prostého důvodu, že ji významně financuje americký ropný průmysl. Rozhodně jde o jistý druh intelektuální korupce, ne-li korupce politické (pravděpodobně se jedná o obojí).
Fakt, že energetická soustava zahrnuje tolik složitých vzájemných vazeb, vede ke strašlivé netečnosti. Přechod na nízkouhlíkový energetický systém proto bude vyžadovat rozsáhlé plánování, dlouhá náběhová období, vyhrazené financování a koordinovaný postup v mnoha částech ekonomiky, mimo jiné mezi producenty energie, distributory a rezidenčními, komerčními i průmyslovými spotřebiteli. Politická opatření typu daně z uhlíkových emisí mohou pomoci řešit některé – ale jen některé – problémy spojené s přenosem energie.
Je zde i další problém Pokud vlády plánují pouze na 10-15 let dopředu, což je u energetické politiky typické, namísto horizontu 30-50 let, pak budou mít sklon ke špatným systémovým rozhodnutím. Energetičtí plánovači začnou například přecházet od uhlí k zemnímu plynu s nižším obsahem uhlíku, avšak zároveň budou mít tendenci nedostatečně investovat do mnohem rozhodnějšího přechodu na obnovitelnou energii.
Stejně tak se mohou rozhodnout, že zpřísní palivové normy pro automobily se spalovacím motorem, místo aby prosazovali potřebný přechod na elektromobily. V tomto smyslu je plánování na 30-50 let dopředu životně důležité nejen pro správná dlouhodobá rozhodnutí, ale i jako vodítko pro správná krátkodobá řešení. Projekt cest k hluboké dekarbonizaci, který vypracovala OSN, ukazuje, jakým způsobem lze koncipovat a vyhodnocovat dlouhodobé plány.
Žádný z těchto úkolů není voleným politikům po chuti. Úkol v podobě dekarbonizace vyžaduje důslednou politiku po dobu 30-50 let, přičemž časový horizont politiků je zhruba desetkrát kratší. Stejně tak politikům příliš nevoní problém, jenž vyžaduje rozsáhlé veřejné i soukromé financování, vysoce koordinovanou akci v mnoha částech ekonomiky a rozhodování v prostředí trvalých technologických nejistot. Není tedy divu, že se většina politiků před touto výzvou schovává a že od podpisu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 1992 bylo dosaženo jen velmi malého praktického pokroku.
Domnívám se, že klíčovým krokem je vynětí těchto otázek z krátkodobé volební politiky. Státy by měly zvážit založení politicky nezávislých energetických agentur s vysokou úrovní technických znalostí. Klíčová energetická rozhodnutí (například zda využívat jadernou energii nebo zda vybudovat novou přenosovou síť) budou pochopitelně vyžadovat účast široké veřejnosti, avšak plánování a realizace by měly být oproštěné od stranické politiky a lobbování. Stejně jako vlády úspěšně přiznaly svým centrálním bankám jistou politickou nezávislost, měly by také svým energetickým agenturám poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby jim umožnily přemýšlet a jednat v dlouhodobém měřítku.
Na příštím jednání o globálním klimatu (COP22 v Marrákeši letos v listopadu) se marocká vláda a můj tým ze Sítě trvale udržitelných rozvojových řešení OSN připojí k dalším partnerům a společně uspořádají „konferenci o nízkouhlíkových řešeních“. Tato konference svede dohromady energetické experty z členských zemí OSN, firem a velkých měst, kteří budou pracovat na vysoce praktických přístupech k rozsáhlé dekarbonizaci. Pařížská klimatická dohoda vstoupila v platnost a my musíme naléhavě přikročit k její účinné realizaci.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.