5

Redukce emisí v číslech

CAMBRIDGE – Diskuse, které v Pekingu vedli americký prezident Barack Obama a čínský prezident Si Ťin-pching, hlavy dvou největších producentů uhlíkových emisí mezi zeměmi světa, přinesly nečekanou, přelomovou bilaterální dohodu o emisích skleníkových plynů. Podle nového ujednání mají USA během 20 let snížit své emise o 26-28 % oproti úrovním roku 2005 a čínské emise mají nejpozději po roce 2030 začít klesat. Za absence závazné globální dohody takové jednostranné či dvoustranné závazky zemí, že zmírní svůj příspěvek ke globálnímu oteplování, představují nejrealističtější naději na řešení změny klimatu.

Kjótský protokol z roku 1997 znamenal zásadní pokrok ve snaze odvrátit nejkatastrofálnější důsledky změny klimatu a stal se vzorem právně závazných emisních limitů. Scházely mu ale závazky velkých rozvojových zemí, například Číny a Indie, a do velké míry právě z toho důvodu jej nikdy neratifikovaly Spojené státy.

Volný systém jednotlivých závazků, v jehož rámci si každá země jednostranně stanoví emisní cíle, může pomoci vytvořit důvěru a energii směřující k zahrnutí více stran do nástupce Kjótského protokolu, v jehož zformování během pařížské Konference OSN o změně klimatu roku 2015 mnozí doufají. Má-li ale takový systém fungovat, musela by existovat všeobecná shoda na tom, co pro každou zemi znamená férový cíl. Zájmové spolky a výzkumníci by mohli sestavit systém hodnocení ozřejmující, které země plní standard – a poukazující na ty, které jej neplní.

Na první pohled by se zdálo, že neexistuje žádná shoda, jak by férové škrty vypadaly. Indie zdůrazňuje, že průměrný Američan produkuje desetinásobek emisí průměrného Inda, a tvrdí, že emisní limity by se tudíž měly přidělovat podle počtu obyvatel. USA zase hájí názor, že by bylo nespravedlivé, aby břemeno nesly jejich firmy, jestliže by se energeticky náročná odvětví mohla jednoduše přestěhovat do rozvojových zemí, které své emise dosud nepotlačují. Kus pravdy mají obě strany.