Na problémech, které mají čínští komunističtí vůdcové s internetem, není pranic ,,virtuálního". Internet je sice jedním z významných cílů modernizace a globalizace, jež si země předsevzala, ovšem zároveň je obrovskou hrozbou pro stávající politický status quo . Často schizofrenní reakce vlády na něj je tedy pochopitelná: na jedné straně všemožně podporuje jeho rozšiřování, ale zase na druhé straně se některé stranické frakce snaží jeho šíření zastavit zatýkáním ,,internetových" disidentů a podnikatelů. Přesto je v Číně na 35 milionů uživatelů internetu (a jejich počet se každých devět měsíců zdvojnásobuje), kteří mají přístup k široké škále dříve cenzurovaných informačních zdrojů i stránkám, jež jsou oficiálně zakázány.
K prvním nesmělým změnám dochází už teď. Když asi před rokem došlo v chudé provincii Ťiang-si na jihovýchodě Číny k výbuchu, při němž zahynulo dvaačtyřicet žáků základní školy a jejich učitelé, přišly domácí čínské deníky a internetové stránky se zjištěním, že příčinou exploze bylo ilegální podnikání, které trestuhodně zneužívalo dětskou pracovní sílu: devítileté zde musely k prskavkám připevňovat rozbušky, aby si jejich učitelé mohli přivydělávat prodejem ohňostrojů.
Dva dny nato premiér Ču Žung-ťi tyto zprávy popřel. Prohlásil, že za výbuchem stál ,,duševně chorý člověk". A jak už to v Číně chodí, státní sdělovací prostředky svou původní reportáž okamžitě dementovaly a jaly se papouškovat stranickou linii. Jenže - a tak to v Číně zatím nechodívalo - pravda o této události odmítala upadnout v zapomnění.
Na problémech, které mají čínští komunističtí vůdcové s internetem, není pranic ,,virtuálního". Internet je sice jedním z významných cílů modernizace a globalizace, jež si země předsevzala, ovšem zároveň je obrovskou hrozbou pro stávající politický status quo . Často schizofrenní reakce vlády na něj je tedy pochopitelná: na jedné straně všemožně podporuje jeho rozšiřování, ale zase na druhé straně se některé stranické frakce snaží jeho šíření zastavit zatýkáním ,,internetových" disidentů a podnikatelů. Přesto je v Číně na 35 milionů uživatelů internetu (a jejich počet se každých devět měsíců zdvojnásobuje), kteří mají přístup k široké škále dříve cenzurovaných informačních zdrojů i stránkám, jež jsou oficiálně zakázány.
K prvním nesmělým změnám dochází už teď. Když asi před rokem došlo v chudé provincii Ťiang-si na jihovýchodě Číny k výbuchu, při němž zahynulo dvaačtyřicet žáků základní školy a jejich učitelé, přišly domácí čínské deníky a internetové stránky se zjištěním, že příčinou exploze bylo ilegální podnikání, které trestuhodně zneužívalo dětskou pracovní sílu: devítileté zde musely k prskavkám připevňovat rozbušky, aby si jejich učitelé mohli přivydělávat prodejem ohňostrojů.
Dva dny nato premiér Ču Žung-ťi tyto zprávy popřel. Prohlásil, že za výbuchem stál ,,duševně chorý člověk". A jak už to v Číně chodí, státní sdělovací prostředky svou původní reportáž okamžitě dementovaly a jaly se papouškovat stranickou linii. Jenže - a tak to v Číně zatím nechodívalo - pravda o této události odmítala upadnout v zapomnění.