0

Čínské vítězství vůle

MOSKVA – Až za několik dní vypukne slavnostní zahájení olympijských her v Pekingu, zhlédnou diváci dopodrobna secvičenou podívanou zahalenou do nacionalistického kýče. Obrazy, které dávají vzpomenout na Hitlerovy pochodující úderné oddíly, jsou samozřejmě tím posledním, co si vedoucí čínští představitelé na „své“ olympiádě přáli; oficiální čínský nacionalismus koneckonců hlásá „pokojný vzestup“ země v idyle „harmonického rozvoje“. Z estetického ani politického hlediska však tato paralela není tak úplně přitažená za vlasy.

Tím, že si k navržení generálního plánu pekingských her vybrala čínská vláda Alberta Speera mladšího, syna Hitlerova oblíbeného architekta a hlavního projektanta olympijských her v Berlíně v roce 1936, sama se přihlásila k radikální politizaci estetiky, která byla charakteristickou známkou totalitních režimů dvacátého století. Podobně jako tyto režimy, ať už fašistické, nebo komunistické, se také čínské vedení snaží proměnit veřejný prostor a sportovní události ve viditelný důkaz vlastní způsobilosti a mandátu vládnout.

Speer mladší byl pověřen navržením generálního plánu přístupu do olympijského komplexu v Pekingu. Jeho návrh se zaměřil na výstavbu impozantního bulváru, který propojí Zakázané město s Národním stadionem, kde bude olympiáda slavnostně zahájena. Plán jeho otce na vybudování „Germanie“ – tento název vybral Hitler pro Berlín, který hodlal po druhé světové válce vytvořit – se rovněž opíral o podobně mohutnou centrální osu.

Čínští vládci vidí v olympiádě jeviště, na němž mohou světu demonstrovat výjimečnou vitalitu země, kterou v uplynulých třech desetiletích vybudovali. Tato demonstrace přitom slouží ještě důležitějšímu domácímu politickému cíli: další legitimizaci pokračující vlády tohoto režimu v očích obyčejných Číňanů. Vzhledem k tomuto úkolu byl architektonický jazyk bombastična a velikášství téměř zákonitý.