2

Rozvíjející se čínská pavučina

HONGKONG – Ekonom Axel Leijonhufvud definuje v nedávném článku tržní systém jako pavučinu smluv. Protože jsou smlouvy navzájem provázané, může jedno nesplnění závazku vyvolat lavinu porušených slibů, „[což] umožní zničení prakticky celé pavučiny formálních a neformálních smluv, které tržní systém potřebuje ke svému fungování“. Stát má za úkol tyto smlouvy i s nimi související vlastnická práva chránit, vymáhat a regulovat a také intervenovat v zájmu ochrany systémového selhání.

Tato pavučina smluv – kterou ekonomie hlavního proudu často pokládá za natolik samozřejmou, že se stává téměř neviditelnou – ztělesňuje formální a neformální pravidla zakotvená v tržním systému. Tato pravidla utvářejí a omezují chování jednotlivce i společnosti a tvoří předivo všech lidských institucí.

Rozvinuté ekonomické soustavy mají velmi složité pavučiny smluv, jako jsou finanční deriváty. V případě Evropy z toho podle Leijonhufvuda vyplývá trojstranný přístup se zaměřením na „stupně pákového efektu“, „nesoulady ve splatnosti“ a „topologii pavučiny“ – to jest na „její konektivitu a přítomnost kritických uzlů, které jsou ‚příliš velké, než aby mohly selhat‘“. Je to proto, že „tato pavučina smluv rozvinula závažné nesrovnalosti“. Trvat na tom, aby byly všechny smlouvy naplněny, by „způsobilo zhroucení velmi rozsáhlých částí této pavučiny“ se „závažnými hospodářskými a nevyčíslitelnými sociálními a politickými důsledky“.

Naproti tomu rozvíjející se trhy, jako je Čína, mají méně propracované systémy a postupem času se na nich rozvíjejí složitější smluvní/institucionální vazby, zejména prostřednictvím globalizovaných transakcí. V plánované čínské ekonomice se většina smluv uzavírala mezi jednotlivci a státem, zatímco propracovanější tržní smlouvy se objevily nebo opětovně objevily až v posledních 30 letech. Rozsáhlé využívání tržních smluv s veřejně vlastněnými firmami představovalo novou a důležitou adaptaci v rámci příklonu k „socialistické tržní ekonomice“.