PEKING: Čínu zachvátila euforie Nové ekonomiky. Mobilní telefony jsou stejně všudypřítomné v Šanghaji jako v Helsinkách, „dot.com“ firmy stejně běžné jako v San Francisku. Ačkoli v tomto případě nelze použít výrazu „rozmařilá nevázanost“, jímž kdysi americký centrální bankéř Alan Greenspan označil vývoj na americké burze, nebývalý zájem o nové ekonomické investice – navzdory pouhé vidině čínské verze NASDAQu kdesi na hodně vzdáleném obzoru – přispívá k obnově čínské ekonomiky. Avšak s tím, jak Čína přijímá novinky, dostává se starý průmysl pod enormní tlak.
Ve světle nedávné asijské finanční paniky je čínská euforie překvapující. Zdá se, že vláda bere novou ekonomiku jako způsob, jak zemi obrnit proti budoucím krizím. To je ale jen zbožné přání. Nikdo nemůže čekat, že jediná krize vymýtí všechen hospodářský plevel země, ani to, že se nová ekonomika stane šémem pro bezrizikový růst.
Během posledních dvou set let prožíval vyspělý svět na své cestě k prosperitě periodická období rozmachu a úpadku. Tyto krize zbavily hospodářské systémy a společnosti jejích neefektivních rysů a pomohly zdokonalit jejich klíčové instituce. Zázrak východní Asie (Čínu v to počítaje) v posledních třiceti až čtyřiceti letech nespočívá jen ve vysokém růstu, ale také v tom, že solidní dlouhodobý růst se dostavil, aniž by s sebou přivodil jakoukoli vážnější krizi. Asijská finanční panika v letech 1997-1999 byla pro tento region jen první v řadě – proto také všechny omráčila – ale není zdaleka poslední. Navzdory všemu nadšení není nová ekonomika s to ochránit zemi proti chaosu.
Jsou tedy technologické ambice Číny a její současný růst v souvislosti s euforií kolem nové hospodářské politiky udržitelné? V Číně, podobně jako v jiných asijských ekonomikách, jsme během první poloviny roku 2000 sledovali silný hospodářský růst. HDP vzrostl o 8,2 %, což je více než loňských 7,4 % za totéž období. Navíc tři roky cenové deflace – které začaly v době finanční krize v roce 1997 – mohou být u konce. Ale tak jako v Americe v počátcích jejího rozmachu i zde platí, že klíčem k pokračujícímu růstu jsou udržitelné investice a zvyšující se produktivita.
Investice v Číně od počátku tohoto roku vytrvale rostou. Potěšující je také skutečnost, že soukromé (nevládní) investice se vzpamatovaly z loňského úbytku a vzrostly na umírněných 6,7 % v reálných hodnotách. Tento růst je prvním zlepšením investičního klimatu za poslední tři roky.
Ačkoli zásluhy za tento pokrok jsou někdy připisovány nové ekonomice, pravé důvody jsou mnohem prozaičtější, a právě proto lze dnes tuto hnací sílu udržovat. Během posledních čtyř až šesti let došlo ke skutečným strukturálním změnám: v městských a venkovských průmyslových závodech bylo propuštěno 16 milionů státních zaměstnanců a 11 milionů dalších pracujících. Mnoho podniků bylo zavřeno; a to nejen malé státem vlastněné podniky, ale rovněž četné soukromé a polosoukromé firmy, které jsou vystaveny ekonomickým nesnázím mnohem více než státní podniky. V některých hospodářských oblastech byla snížena výrobní kapacita, aby byl vytvořen prostor pro nové investice. Pokud budou soukromé investice pokračovat dosavadním tempem, bude vláda moci odročit své plány na povzbuzení investic prostřednictvím rozsáhlého dluhového financování, což z dlouhodobějšího pohledu přispěje k udržení růstu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Také zvyšující se domácí spotřeba přispívá k pokroku čínské ekonomiky. Ačkoli index spotřebitelských cen je stále negativní, maloobchodní prodej se v druhém čtvrtletí zvýšil o 13,8 %. Nejvýznačnějším trendem v této oblasti je stupňující se poptávka po bydlení. Hlavními hybnými silami tohoto trendu jsou reforma zákonů o bydlení, otevření sekundárního trhu s byty a především obrovský rozmach hypotéčních úvěrů. Tento trend bude v dalších deseti letech pravděpodobně hrát nezanedbatelnou roli s tím, jak poroste zájem čínské střední třídy, čítající 200 milionů obyvatel, o vlastnictví nemovitostí.
Kromě bydlení mohutně vzrostl export a import, pro tento rok zatím o 38,3 % a 36,2 %, což lze přičíst expanzi země do světové ekonomiky a hospodářskému zotavení celého regionu. Této skutečnosti bychom ale neměli dávat příliš velkou váhu, neboť vývoz přispěl do růstu HDP jen 0,3 %. Vsup Číny do Světové obchodní organizace může sice dočasně povzbudit její vývoz, pravděpodobnější ale je, že odstraňování vlastních obchodních bariér přinutí zemi ke zvýšenému dovozu. To znamená, že středem tvorby růstové politiky se musí stát čínský domácí trh.
Čína je rozvojová země, jejíž hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele činí 800 dolarů. Zároveň ale sdílí podobnost s dalšími východoasijskými ekonomikami a (zároveň!) s „transformačními“ ekonomikami nesoucími břemeno centrálního plánování. Domácí ekonomika Číny je tedy místem prožíraným ekonomickými, institučními, strukturálními a politickými problémy. Protože musí čelit problémům jak zemí uprostřed transformace, tak zemí rozvojových, je řešení těchto problémů mnohem složitější než v zemích, které jsou výlučně rozvojové nebo výlučně transformační. To je další důvod, proč se čínští politikové a ekonomové nesmějí nechat slepě zlákat proudem nové ekonomiky v pokusu magicky přeskočit vlastní problémy a dopadnout do jakési utopické budoucnosti. Během posledních padesáti let Čína už několik podobných pokusů zažila a měla by proto vědět, že když přecení své síly, může v nejlepším případě skončit s nemilými odřeninami.
Dnešní tempo růstu je pro Čínu udržitelné v případě, že bude dále otevírat své hospodářství konkurenci celého světa a bude přitom nemilosrdně mýtit dědictví socialistické industrializace. S takovou politikou může hospodářský růst země zůstat v rozmezí 7,5 – 8 % a inflace v dohledné době zůstat na nízké úrovni. Nová čínská ekonomika i se svými ambicemi má smysl jen tehdy, pokud nepřestane dávat dobrý pozor na dožívající starou ekonomiku.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
PEKING: Čínu zachvátila euforie Nové ekonomiky. Mobilní telefony jsou stejně všudypřítomné v Šanghaji jako v Helsinkách, „dot.com“ firmy stejně běžné jako v San Francisku. Ačkoli v tomto případě nelze použít výrazu „rozmařilá nevázanost“, jímž kdysi americký centrální bankéř Alan Greenspan označil vývoj na americké burze, nebývalý zájem o nové ekonomické investice – navzdory pouhé vidině čínské verze NASDAQu kdesi na hodně vzdáleném obzoru – přispívá k obnově čínské ekonomiky. Avšak s tím, jak Čína přijímá novinky, dostává se starý průmysl pod enormní tlak.
Ve světle nedávné asijské finanční paniky je čínská euforie překvapující. Zdá se, že vláda bere novou ekonomiku jako způsob, jak zemi obrnit proti budoucím krizím. To je ale jen zbožné přání. Nikdo nemůže čekat, že jediná krize vymýtí všechen hospodářský plevel země, ani to, že se nová ekonomika stane šémem pro bezrizikový růst.
Během posledních dvou set let prožíval vyspělý svět na své cestě k prosperitě periodická období rozmachu a úpadku. Tyto krize zbavily hospodářské systémy a společnosti jejích neefektivních rysů a pomohly zdokonalit jejich klíčové instituce. Zázrak východní Asie (Čínu v to počítaje) v posledních třiceti až čtyřiceti letech nespočívá jen ve vysokém růstu, ale také v tom, že solidní dlouhodobý růst se dostavil, aniž by s sebou přivodil jakoukoli vážnější krizi. Asijská finanční panika v letech 1997-1999 byla pro tento region jen první v řadě – proto také všechny omráčila – ale není zdaleka poslední. Navzdory všemu nadšení není nová ekonomika s to ochránit zemi proti chaosu.
Jsou tedy technologické ambice Číny a její současný růst v souvislosti s euforií kolem nové hospodářské politiky udržitelné? V Číně, podobně jako v jiných asijských ekonomikách, jsme během první poloviny roku 2000 sledovali silný hospodářský růst. HDP vzrostl o 8,2 %, což je více než loňských 7,4 % za totéž období. Navíc tři roky cenové deflace – které začaly v době finanční krize v roce 1997 – mohou být u konce. Ale tak jako v Americe v počátcích jejího rozmachu i zde platí, že klíčem k pokračujícímu růstu jsou udržitelné investice a zvyšující se produktivita.
Investice v Číně od počátku tohoto roku vytrvale rostou. Potěšující je také skutečnost, že soukromé (nevládní) investice se vzpamatovaly z loňského úbytku a vzrostly na umírněných 6,7 % v reálných hodnotách. Tento růst je prvním zlepšením investičního klimatu za poslední tři roky.
Ačkoli zásluhy za tento pokrok jsou někdy připisovány nové ekonomice, pravé důvody jsou mnohem prozaičtější, a právě proto lze dnes tuto hnací sílu udržovat. Během posledních čtyř až šesti let došlo ke skutečným strukturálním změnám: v městských a venkovských průmyslových závodech bylo propuštěno 16 milionů státních zaměstnanců a 11 milionů dalších pracujících. Mnoho podniků bylo zavřeno; a to nejen malé státem vlastněné podniky, ale rovněž četné soukromé a polosoukromé firmy, které jsou vystaveny ekonomickým nesnázím mnohem více než státní podniky. V některých hospodářských oblastech byla snížena výrobní kapacita, aby byl vytvořen prostor pro nové investice. Pokud budou soukromé investice pokračovat dosavadním tempem, bude vláda moci odročit své plány na povzbuzení investic prostřednictvím rozsáhlého dluhového financování, což z dlouhodobějšího pohledu přispěje k udržení růstu.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Také zvyšující se domácí spotřeba přispívá k pokroku čínské ekonomiky. Ačkoli index spotřebitelských cen je stále negativní, maloobchodní prodej se v druhém čtvrtletí zvýšil o 13,8 %. Nejvýznačnějším trendem v této oblasti je stupňující se poptávka po bydlení. Hlavními hybnými silami tohoto trendu jsou reforma zákonů o bydlení, otevření sekundárního trhu s byty a především obrovský rozmach hypotéčních úvěrů. Tento trend bude v dalších deseti letech pravděpodobně hrát nezanedbatelnou roli s tím, jak poroste zájem čínské střední třídy, čítající 200 milionů obyvatel, o vlastnictví nemovitostí.
Kromě bydlení mohutně vzrostl export a import, pro tento rok zatím o 38,3 % a 36,2 %, což lze přičíst expanzi země do světové ekonomiky a hospodářskému zotavení celého regionu. Této skutečnosti bychom ale neměli dávat příliš velkou váhu, neboť vývoz přispěl do růstu HDP jen 0,3 %. Vsup Číny do Světové obchodní organizace může sice dočasně povzbudit její vývoz, pravděpodobnější ale je, že odstraňování vlastních obchodních bariér přinutí zemi ke zvýšenému dovozu. To znamená, že středem tvorby růstové politiky se musí stát čínský domácí trh.
Čína je rozvojová země, jejíž hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele činí 800 dolarů. Zároveň ale sdílí podobnost s dalšími východoasijskými ekonomikami a (zároveň!) s „transformačními“ ekonomikami nesoucími břemeno centrálního plánování. Domácí ekonomika Číny je tedy místem prožíraným ekonomickými, institučními, strukturálními a politickými problémy. Protože musí čelit problémům jak zemí uprostřed transformace, tak zemí rozvojových, je řešení těchto problémů mnohem složitější než v zemích, které jsou výlučně rozvojové nebo výlučně transformační. To je další důvod, proč se čínští politikové a ekonomové nesmějí nechat slepě zlákat proudem nové ekonomiky v pokusu magicky přeskočit vlastní problémy a dopadnout do jakési utopické budoucnosti. Během posledních padesáti let Čína už několik podobných pokusů zažila a měla by proto vědět, že když přecení své síly, může v nejlepším případě skončit s nemilými odřeninami.
Dnešní tempo růstu je pro Čínu udržitelné v případě, že bude dále otevírat své hospodářství konkurenci celého světa a bude přitom nemilosrdně mýtit dědictví socialistické industrializace. S takovou politikou může hospodářský růst země zůstat v rozmezí 7,5 – 8 % a inflace v dohledné době zůstat na nízké úrovni. Nová čínská ekonomika i se svými ambicemi má smysl jen tehdy, pokud nepřestane dávat dobrý pozor na dožívající starou ekonomiku.