1

Vynechme z rozvoje politiku

LONDÝN – Během tohoto měsíce uspořádá čínský prezident Si Ťin-pching summit pro řadu vedoucích představitelů 65 zemí zapojených do jeho iniciativy „Jeden pás, jedna cesta“ (OBOR) – průkopnického programu, v jehož rámci poputují investice o objemu mnoha miliard dolarů do infrastrukturálních projektů po celé Asii, Africe a Evropě. Navzdory pádným ekonomickým argumentům hovořícím pro tento projekt jsou reakce smíšené.

Hlavním impulzem v pozadí iniciativy OBOR je fyzická propojenost: efektivní infrastruktura zvyšuje produktivitu, podporuje investice a snižuje obchodní náklady. Existují-li dobře fungující kanály výměny zboží a dobře propojené informační sítě, pak se urychluje růst, zvyšují se ekonomické příležitosti a klesá nerovnost.

Dobré je, že takovou infrastrukturu lze vybudovat efektivním a hospodárným způsobem. Klíčem k tomu je vzájemná spolupráce využívající komparativních výhod daných zemí, ať už jde o kapitál, technologické know-how, logistické či stavební kapacity, suroviny nebo i průmyslové zboží. Takový přístup může nastartovat rozvoj v nízkopříjmových zemích a přispět k tomu, aby se rozvíjející se ekonomiky vyhnuly obávané pasti středního příjmu.

K tomu, aby fyzická propojenost fungovala, však nejsou zapotřebí jen mohutné objemy financí; nezbytná je rovněž koordinace politik a harmonizace regulací. Závažná politická, suverénní a finanční rizika se mohou stát v krátkodobém měřítku brzdou infrastrukturálních investic.

Za prvé je zde riziko, že političtí lídři upřednostní krátkodobé zájmy před dlouhodobou vizí. Například se mohou pokusit získat hlasy snížením mýtného nebo říčních tarifů, čímž způsobí, že jinak dobré infrastrukturální projekty začnou vytvářet čistou ztrátu. Případně mohou postrádat motivaci k obstarávání prostředků na velké projekty, pokud se jejich úsilí neprojeví na volebním výsledku.

Situaci nenahrává ani fakt, že se řada zemí zároveň potýká s veřejným dluhem, který ztěžuje jejich schopnost půjčovat si u multilaterálních rozvojových institucí. Vzhledem k omezenému fiskálnímu prostoru možná vlády budou pociťovat potřebu uvalit kvůli investicím do infrastruktury nové daně – což je politicky složité řešení. Možná by také musely snížit objem investic do dalších klíčových oblastí, jako jsou školství, zdravotnictví či ochrana životního prostředí.

Soukromí investoři zase nemusí být ochotni či schopni držet během celého procesu zrodu a budování projektů nelikvidní aktiva. Tento proces je i v optimálních případech dlouhý; v rozvojových zemích se slabými institucionálními kapacitami se často značně vleče, což vytváří obrovské dodatečné náklady.

Řada státních institucí se to snaží řešit zkvalitňováním řízení a zajišťováním vstřícného prostředí pro infrastrukturální investice, mimo jiné i podporou partnerství veřejného a soukromého sektoru. Úspěchů je však velmi málo.

Čína to všechno vidí. Uvědomuje si, jak naléhavě potřebují rozvojové země investice do silnic, železnic, elektráren, přenosových soustav, letišť a přístavů a s jakými problémy se potýkají při jejich zajišťování. A také si dobře uvědomuje potenciální přínosy vzájemného propojení, zvláště bude-li rozšířeno mimo asijsko-tichomořský region.

Už od ohlášení iniciativy OBOR je Čína často obviňována z toho, že se snaží získat větší kontrolu nad rozvojovým světem, ba dokonce nahradit Spojené státy v roli dominantní globální supervelmoci. Někteří lidé se odvolávají na historické zkušenosti a varují před „Thúkydidovou pastí“, kdy se nastupující mocnost nakonec pokusí postavit mocnosti zavedené.

Podobná varování však přehlížejí klíčové ponaučení z takových případů: totiž že vyzývatelé téměř vždy skončí špatně. Čína si dobře uvědomuje, že v Thúkydidově pasti nakonec uvíznou dominantní mocnost i vyzývatel, a to i v případech, kdy by se mohlo zdát, že vyzývatel získal navrch. To však politikům nebrání v tom, aby rozdmýchávali obavy z Číny a z iniciativy OBOR.

Ukázkovým příkladem je Srí Lanka. Tato země čínské infrastrukturální investice až donedávna vítala – ba dokonce o ně usilovala. Jakmile se však politici pokusili získat podporu voličů tím, že začali šířit pochybnosti o čínských záměrech, změnila se nálada vůči Číně z vděčnosti v rozhořčenost. Zmínění politici pak přijali finanční podporu z USA a Indie, ovšem peníze nikdy nepřišly.

Dnes nemá srílanská vláda mnoho jiných možností než znovuoživit vztah s Čínou. Naštěstí pro Srí Lanku – a další účastníky OBOR – nejsou záměry Číny ani trochu záludné. Jejím skutečným cílem je stát v čele inkluzivního a kooperativního integračního procesu, z něhož budou mít prospěch všichni účastníci.

A Čína skutečně může být pro tento úkol vybavená nejlépe ze všech. V USA mělo už dávno dojít k výraznému zkvalitnění infrastruktury, ovšem tento proces brzdí několik faktorů, mimo jiné i politika. Naproti tomu Čína se slovyJeffreyho D. Sachse „osvědčila jako vysoce efektivní při budování rozsáhlé a složité infrastruktury“, která „doplňuje průmyslový kapitál“ a „přitahuje zahraniční soukromý kapitál a technologie“.

U jakéhokoliv čínského počinu v zahraničí se samozřejmě mohou vynořit obvinění, že Čína jeho prostřednictvím prosazuje vlastní agendu. A do jisté míry by taková nařčení byla i pravdivá, stejně jako jsou pravdivá, kdykoliv nějaká globální mocnost bez ohledu na motivaci zasahuje v zahraničí. Cílem Marshallova plánu pod taktovkou USA nebyla jen podpora obnovy západní Evropy po druhé světové válce, ale i oživení trhů pro americký export a omezení moci Sovětského svazu.

Tím nechci říci, že Čína nemohla při prosazování iniciativy OBOR udělat nic lépe. Rozhodně mohla účinněji vysvětlovat ekonomické argumenty hovořící pro fyzické propojení. A čínské firmy mohly věnovat více pozornosti pochopení a ctění místních zvyklostí a kultur, díky čemuž by se vyhnuly zbytečnému napětí ve vztahu k místnímu obyvatelstvu, a také mohly lépe zajišťovat ekologickou udržitelnost.

Tyto nedostatky však lze napravit – a také už je řeší jak Siova administrativa, tak i samotné čínské firmy investující v zahraničí. Větším úkolem bude vytvoření konkrétní instituce, která bude řadu iniciativ spadajících do OBOR koordinovat. V této oblasti bude úspěch možný pouze v případě, že se jednotlivé země nenechají ve svém úsudku ovlivnit politikou. Odmítnout ekonomicky smysluplnou globální iniciativu jen proto, že v jejím čele stojí Čína, by bylo neospravedlnitelné.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.