2

Kořeny rivality mezi Čínou a Japonskem

BOSTON – Protijaponské protesty, jimiž nadále víří Čína, jsou jen další známkou vzestupu mocného čínského nacionalismu. Národní cítění se po stovce let pomalého rozdmýchávání mezi čínskými intelektuály v posledních dvou desítkách let ekonomického boomu Číny zmocnilo vědomí tamního lidu a přetvořilo jej. Toto masové národní povědomí vymrštilo čínský kolos do celosvětové konkurenční soutěže, aby získal mezinárodní postavení souměřitelné s obrovskými kapacitami země a s představou čínského lidu o oprávněném místě jejich země ve světě.

Překotně, viditelně a nevyhnutelně došlo k vzestupu Číny. Naše éra se skutečně nejspíš zapíše do dějin jako období zrodu nového globálního řádu s Čínou za kormidlem.

Soupeřivé národní povědomí – představa, že vlastní důstojnost jedince je nedílně spjata s prestiží jeho „národa“ – proniklo do myšlení čínské duchovní smetánky v letech 1895 až 1905. V roce 1895 podlehla Čína Japonsku, maličkému agresorovi, jemuž Číňané přezíravě říkali wa (trpaslík). Čína už byla uvyklá na hašteření chamtivých západních mocností o její bohatství, ale zůstávala sebejistá v přesvědčení o bezvýznamnosti těchto velmocí. Útok Japonska, zrnka prachu z jejího záhumenku, však touto sebedůvěrou otřásl a byl pociťován jako šokující a nepřijatelné pokoření.

Újmu způsobenou čínskému pocitu důstojnosti napravil triumf Japonska nad „velkou bílou mocností“, Ruskem, v roce 1905. Z čínského pohledu bylo Rusko hrozivou evropskou velmocí, jíž se ostatní západní mocnosti obávaly. Na jeho porážku se tudíž pohlíželo jako na úspěšnou asijskou výzvu Západu, v níž Čínu podle cítění tamních intelektuálů zastupovalo Japonsko.