10

Si Ťin-pchingova marcopolovská strategie

CAMBRIDGE – Čínský prezident Si Ťin-pching minulý měsíc předsedal značně zinscenovanému fóru iniciativy „Jeden pás, jedna cesta“ (BRI). Dvoudenní akce přilákala do Pekingu hlavy 29 států včetně ruského prezidenta Vladimira Putina a 1200 delegátů z více než 100 zemí. Si označil BRI za „projekt století“. Pětašedesát zúčastněných států představuje dvě třetiny světové souše a přibližně čtyři a půl miliardy obyvatel.

Siův plán integrovat Eurasii prostřednictvím investic v hodnotě několika bilionů dolarů do infrastruktury sahající z Číny až do Evropy s odbočkami do jihovýchodní Asie a východní Afriky byl původně ohlášen v roce 2013 a je označován za čínský Marshallův plán – a také za projev snahy realizovat vlastní světovou strategii. Někteří pozorovatelé chápali fórum rovněž jako součást Siovy snahy zaplnit vakuum, které vzniklo poté, co Donald Trump vycouval z Transpacifického partnerství, obchodní dohody dojednané Barackem Obamou.

Ambiciózní čínská iniciativa by poskytla chudým zemím zoufale potřebné dálnice, železnice, produktovody, přístavy a elektrárny. Zároveň by podněcovala čínské firmy k navýšení investic do evropských přístavů a železnic. „Pás“ by zahrnoval masivní síť dálnic a železničních tratí napříč střední Asií, zatímco výraz „cesta“ označuje řadu námořních tras a přístavů mezi Asií a Evropou.

Marco Polo by byl pyšný. A pokud se Čína rozhodne využít svých přebytečných finančních rezerv k vybudování infrastruktury, která pomůže chudým zemím a zvýší objem mezinárodního obchodu, pak tím poskytne něco, co lze pokládat za globální veřejný statek.

Čínské motivy však samozřejmě nejsou ryze dobrotivé. Realokace značných čínských aktiv v zahraničních měnách směrem od dluhopisů amerického ministerstva financí, které mají nízký výnos, k investicím do infrastruktury, u nichž je výnos vyšší, je zcela logická a vytváří alternativní trhy pro čínské zboží. Čínské ocelárny a cementárny trpí přebytkem kapacit a čínské stavební firmy budou na nových investicích profitovat. A až se čínská výroba přesune do méně přístupných provincií, budou zdokonalená infrastrukturální napojení na mezinárodní trhy přesně odpovídat rozvojovým potřebám země.

Není však BRI jen reklamním kouřem bez investičního ohně? Podle deníku Financial Times investice do Siovy iniciativy v loňském roce klesly, což vyvolalo pochybnosti o tom, zda se podnikatelské subjekty angažují v projektu stejně výrazně jako vláda. Z Čchung-čchingu odjíždí každý týden do Německa pět plně naložených nákladních vlaků, ale zpět se vrací pouze jeden plně naložený vlak.

Doprava zboží z Číny do Evropy po souši je stále dvakrát dražší než námořní obchod. Jak uvádí Financial Times, BRI „je bohužel spíše obecná politická vize než praktický investiční plán“. Navíc hrozí nebezpečí dluhů a nesplacených úvěrů z projektů, které se stanou provozně nerentabilními, a bezpečnostní konflikty by zase mohly komplikovat projekty překračující hranice tolika suverénních států. Indie nemá radost z posilování čínské přítomnosti v Indickém oceánu a Rusko, Turecko a Írán prosazují vlastní agendu ve střední Asii.

Siova vize je impozantní, ale uspěje jako velká strategie? Čína sází na starou geopolitickou poučku. Britský geopolitický teoretik Halford Mackinder před sto lety prohlásil, že kdo získá pod kontrolu světový ostrov Eurasie, ten ovládne svět. Naproti tomu americká strategie dává už dlouho přednost geopolitickým poznatkům admirála Alfreda Mahana, jenž v devatenáctém století kladl důraz na námořní sílu a pobřežní území.

Na sklonku druhé světové války převzal Mahanův přístup George F. Kennan a během studené války rozvinul svou strategii omezování moci Sovětského svazu; tvrdil, že pokud USA uzavřou na obou koncích Eurasie spojenectví s ostrovy Velká Británie a Japonsko a se západoevropským poloostrovem, pak mohou nastolit globální mocenskou rovnováhu, která bude nakloněná americkým zájmům. Pentagon a ministerstvo zahraničí jsou podle tohoto schématu organizovány dodnes a střední Asii nevěnují dostatečnou pozornost.

V éře internetu se mnohé změnilo, ale navzdory tomu, že se vzdálenosti údajně zkrátily na nulu, na geografické poloze stále záleží. V devatenáctém století se značná část geopolitického soupeření točila kolem „východní otázky“, tedy kdo získá pod kontrolu oblast spravovanou rozpadající se Osmanskou říší. Infrastrukturální projekty, jako byla železnice z Berlína do Bagdádu, vyvolávaly mezi velkými mocnostmi napětí. Nahradí tyto geopolitické půtky dnešní „eurasijská otázka“?

Čína svou iniciativou BRI sází na Mackindera a Marca Pola. Pozemní cesta přes střední Asii však znovu oživí někdejší „velkou hru“ o vliv, která v devatenáctém století dostala do sporu Británii a Rusko, ale i dřívější impéria Turecko a Írán. Námořní „cesta“ Indickým oceánem zase akcentuje už tak znepokojivé soupeření mezi Čínou a Indií, kdy sílí napětí kvůli čínským přístavům a silnicím přes Pákistán.

USA sázejí spíše na Mahana s Kennanem. Asie má vlastní rovnováhu moci a Indie, Japonsko ani Vietnam si čínskou nadvládu nepřejí. V Americe proto spatřují součást řešení. Americká politika vůči Číně ovšem není založená na omezování jejího vlivu – viz mohutné obchodní toky a studentské výměny mezi oběma zeměmi. Když se však Čína uchvácená vizí vlastní národní velikosti zaplete do územních sporů se sousedy na námořní hranici, bezděky je tím vhání do amerického náručí.

Skutečným čínským problémem je „sebeomezování“. Dokonce i v éře internetu a sociálních médií zůstává v zemi významnou silou nacionalismus.

Celkově by Spojené státy měly čínskou BRI vítat. Jak prohlásil Robert Zoellick, bývalý zástupce USA pro obchodní otázky a prezident Světové banky, bude-li Čína přispívat k poskytování globálních veřejných statků, pak by USA měly Číňany podporovat v tom, aby se z nich stali „zodpovědní spoluvlastníci“. Navíc se i americkým firmám mohou naskytnout příležitosti, jak z investic do BRI něco vytěžit.

Ze spolupráce v řadě různých mezinárodních otázek, jako jsou měnová stabilita, klimatické změny, pravidla kybernetického provozu či antiterorismus, mohou USA a Čína mnohé získat. A přestože BRI zajistí Číně geopolitické zisky, ale i náklady, je nepravděpodobné, že se iniciativa stane tak převratnou geostrategickou změnou, jak se někteří analytici domnívají. Složitější otázka zní, zda se své role dokážou zhostit USA.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.