Asia bridge infrastructure Yong Zhao/Flickr

Asijský multilateralismus

NEW YORK – Mezinárodní měnový fond a Světová banka se chystají na svá výroční zasedání, ale k velké novince v globální ekonomické správě v nadcházejících dnech ve Washingtonu nedojde. Takovou novinku jsme zaznamenali už minulý měsíc, když se Velká Británie, Německo, Francie a Itálie připojily k více než 30 dalším zemím jako zakládající členové Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB). Ta, iniciována Čínou a vybavena 50 miliardami dolarů, pomůže splnit obří infrastrukturní potřeby Asie, výrazně přesahující kapacity dnešních institucionálních opatření k financování rozvoje.

Člověk by si myslel, že spuštění AIIB a rozhodnutí tolika vlád ji podpořit bude důvodem k všeobecné oslavě. Pro MMF, Světovou banku a mnohé další tomu tak skutečně bylo. Rozhodnutí bohatých evropských zemí zapojit se však zcela nepochopitelně vyvolalo hněv amerických představitelů. Jistý nejmenovaný americký zdroj dokonce obvinil Británii z „neustálého vycházení vstříc“ Číně. Skrytě Spojené státy vyvíjejí tlak na země po celém světě, aby se držely stranou.

Americký odpor vůči AIIB není v souladu s jejími deklarovanými ekonomickými prioritami v Asii. Žel zdá se, že se jedná o další případ, kdy nad idealistickou rétorikou trumfuje nejistota Ameriky ohledně jejího globálního vlivu – a tentokrát možná podrývá významnou příležitost k posílení asijských rozvíjejících se ekonomik.

Samotná Čína je svědectvím toho, v jakém rozsahu mohou infrastrukturní investice přispět k rozvoji. Minulý měsíc jsem navštívil dříve odlehlé oblasti země, které dnes prosperují díky spojením, jež takové investice přinesly – a tedy díky volnějšímu pohybu osob, zboží a myšlenek.

AIIB by poskytla podobné přínosy dalším částem Asie, což ještě prohlubuje ironii amerického odporu. Administrativa prezidenta Baracka Obamy prosazuje klady obchodu; jenže v rozvojových zemích je nedostatečná infrastruktura mnohem závažnější překážkou obchodu než cla.

Fond jako AIIB má ještě další významnou globální výhodu: svět právě trpí nedostatečnou agregátní poptávkou. Finanční trhy ukázaly, že přesouvat úspory z míst, kde příjmy převyšují spotřebu, do míst, kde jsou zapotřebí investice, k vyřešení problému nestačí.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Když byl ještě Ben Bernanke předsedou Federálního rezervního systému USA, problém mylně označil za „globální převis úspor“. Ve světě s tak obrovskými infrastrukturními potřebami však problém nespočívá v přebytku úspor ani v nedostatku dobrých investičních příležitostí. Problém tkví ve finanční soustavě, která sice vynikla ve schopnosti dát průchod manipulaci trhu, spekulaci a zneužívání obchodních informací, ale selhala ve svém stěžejním poslání: působit na globální úrovni jako prostředník mezi úsporami a investicemi. Právě proto by AIIB mohla přinést malé, ale zoufale potřebné povzbuzení globální agregátní poptávky.

Čínskou iniciativu usilující o multilateralizaci toku financí bychom tedy měli přivítat. Ostatně opakuje americkou politiku z doby po druhé světové válce, kdy byla založena Světová banka s cílem multilateralizovat rozvojové finance, které drtivou měrou pocházely z USA (přičemž tento postup přispěl také ke vzniku kádru prvotřídních mezinárodních úředníků a rozvojových profesionálů).

Pomoc Světové banky byla občas přetížena převládající ideologií; volnotržní politiky Washingtonského konsenzu vnucené příjemcům například v subsaharské Africe vedly k deindustrializaci a poklesu příjmů. Nicméně celkově byla americká pomoc mnohem efektivnější, než kdyby nebyla multilateralizovaná. Pokud by se tyto prostředky převáděly prostřednictvím amerických agentur pomoci, tvorba politik by podléhala rozmarům rozvojového uvažování (či jeho absence) od jedné administrativy ke druhé.

U nových snah o multilateralizaci pomoci (včetně Nové rozvojové banky, již loni v červenci spustily země BRICS) je podobně pravděpodobné, že významně přispějí ke globálnímu rozvoji. Před několika lety Asijská rozvojová banka hájila klady konkurenčního pluralismu. AIIB přináší příležitost tuto myšlenku otestovat přímo ve financování rozvoje.

Americký odpor vůči AIIB je možná příkladem ekonomického jevu, který často pozoruji: firmy chtějí větší konkurenci všude kromě své vlastní branže. Tento postoj už si vyžádal vysokou cenu: kdyby existovalo soutěživější tržiště idejí, chybný Washingtonský konsenzus se vůbec nikdy nemusel stát konsenzem.

Odpor Ameriky k AIIB není bezprecedentní; podobá se úspěšnému odporu USA vůči štědré japonské Nové Miyazawově iniciativě z konce 90. let minulého století, která nabídla 80 miliard dolarů na pomoc zemím postiženým východoasijskou krizí. Tehdy stejně jako dnes nešlo o to, že by USA nabízely alternativní zdroj financování. Jednoduše chtěly hegemonii. V čím dál multipolárnějším světě chtěly zachovat G1. Nedostatek peněz, společně s neústupným trváním Ameriky na chybných představách jak reagovat na krizi, zapříčinil mnohem hlubší a delší propad, než k jakému by jinak zřejmě došlo.

Nicméně americký odpor k AIIB je těžší pochopit, jelikož infrastrukturní politika podléhá vlivu ideologie a lobbistů mnohem méně než jiné oblasti tvorby politik, například ty, jimž dominují USA či Světová banka. Nadto je pravděpodobnější, že se v multilaterálním rámci bude účinně řešit potřebnost environmentálních a sociálních pojistek u infrastrukturních investic.

Británii, Francii, Itálii, Německu a dalším, kdo se rozhodli do AIIB vstoupit, je na místě blahopřát. Člověk doufá, že v Evropě i Asii se ještě přidají další země a pomohou k naplnění touhy, aby se zlepšením infrastruktury v ostatních částech regionu zvýšily životní úrovně tak, jak se už stalo v Číně.

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/7OdqRwrcs