Skip to main content

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated Cookie policy, Privacy policy and Terms & Conditions

zhang40_Wang ChunVCG via Getty Images_chineseworkersshippingboat Wang Chun/VCG via Getty Images

Jak může Čína dosáhnout cíle ke stoletému výročí

ŠANGHAJ – Čínský prezident Si Ťin-pching předloni deklaroval, že až Čínská lidová republika oslaví v roce 2049 stoleté výročí své existence, měla by být „velkou moderní socialistickou zemí“ s rozvinutou ekonomikou. Aby Čína tohoto ambiciózního cíle dosáhla, bude muset zajistit ještě dalších třicet let robustní hospodářské výkonnosti a inkluzivního rozvoje. Otázka zní jak.

První krok k zodpovězení této otázky vede přes pochopení, co bylo hnacím motorem dosavadních čínských úspěchů. Seznam je působivý: tři desítky let s dvouciferným růstem HDP, prudký vzestup míry urbanizace z 18% v roce 1978 na 57% v roce 2016 a rychle mizející chudoba – podle čínských standardů z 250 milionů lidí v roce 1978 na 50 milionů v roce 2016. Při tomto tempu Čína během příštího roku chudobu zcela eliminuje.

Lidová republika však neprosperovala od začátku. Právě naopak: Maův vysoce dogmatický a centralizovaný přístup ztělesněný v katastrofální politice Velkého skoku vpřed a ve fanatické kulturní revoluci nejen zabránil zemi v technologickém pokroku, ale dotlačil ji na pokraj kolapsu.

Podle čínské státní plánovací komise přišla desetiletá kulturní revoluce Čínu do konce roku 1977 celkem na 500 miliard jüanů (70 miliard dolarů) v podobě poklesu národního důchodu. To se rovná 80% veškerých kapitálových investic během prvních 30 let existence lidové republiky a je to více než celková hodnota čínských fixních aktiv během tohoto období.

Prvních 30 let existence lidové republiky navíc přineslo jen velmi malé snížení chudoby. V roce 1978 žilo téměř 84% obyvatel Číny pod mezinárodní hranicí chudoby stanovenou na 1,25 dolaru denně; příjem na obyvatele nedosahoval ani třetiny průměru v subsaharské Africe a 85% Číňanů bydlelo v odlehlých vesnicích, izolovaných a postrádajících základní potřeby typu potravin a ošacení.

Vše se změnilo v roce 1978, kdy Maův nástupce Ten Siao-pching začal realizovat svou strategii „reforem a otevírání se světu“. Díky této změně kurzu – která kladla důraz na neustálé experimentování, sledování situace a adaptaci – se Čína plnou rychlostí vydala na dráhu industrializace, kterou podporoval silný růst exportu a usměrňovala ji ponaučení ze zemí, jež se v nedávné době rovněž staly vysoce výkonnými ekonomikami.

Subscribe now
ps subscription image no tote bag no discount

Subscribe now

Subscribe today and get unlimited access to OnPoint, the Big Picture, the PS archive of more than 14,000 commentaries, and our annual magazine, for less than $2 a week.

SUBSCRIBE

Během tohoto procesu čínská vláda podněcovala příliv zahraničního kapitálu, aby rozproudila růst v sektorech s potenciálními komparativními výhodami. A jakmile se tyto sektory staly globálně konkurenceschopnými, pomohly táhnout postupné strukturální změny, akumulaci kapitálu i růst produktivity a zaměstnanosti.

Díky tomuto přístupu se čínská ekonomika navzdory obrovskému domácímu trhu stala nesmírně závislou na vnějším obchodu. Podle Světové banky představoval obchod v roce 2017 téměř 38% HDP – to je stále pozoruhodně vysoký poměr, zejména na tak velkou zemi. Ve skutečnosti má velký podíl na tomto celku – po většinu času z uplynulých 40 let to byla více než polovina – obchod se zpracovatelským zbožím, který se do značné míry opírá o přímé zahraniční investice.

Zpočátku Čína kvůli absenci vybavení a know-how materiály pro zpracovatelský průmysl ani nedovážela; zpracovávala a kompletovala převážně materiály poskytnuté zákazníky. A jakmile si začala potřebné vybavení obstarávat, přicházelo do značné míry od zahraničních investorů, takže místním firmám zůstávaly jen skrovné výnosy. Teprve v 90. letech začala Čína zpracovávat vyšší podíl dovážených surovin.

Tento pomalý začátek jen podtrhuje čínskou strategii využívat silných stránek rozvinutých ekonomik k překonávání vlastních slabin. Vzhledem k institucionálním pokřivením včetně diskriminace soukromých podniků ze strany finančního sektoru však bylo možná pro čínské firmy lepší připojit se ke globálním hodnotovým řetězcům prostřednictvím „nadměrného“ využívání zahraničního kapitálu.

Jak Čína hromadila zkušenosti a kapitál – kterýžto proces se v 90. letech urychlil –, začala tento přístup zintenzivňovat a otevřela hraniční města (například Šanghaj) a regiony (například deltu řeky Jang-cʼ-ťiang), aby přilákala další přímé zahraniční investice. Čínská vláda také podněcovala místní firmy, aby zakládaly společné podniky se zahraničními protějšky. Díky tomu se z Číny stalo globální centrum výroby.

Čína se však ani zdaleka nespokojila s pozicí u dna globálních hodnotových řetězců a pokračovala v cestě vpřed: usilovala o rychlý technologický pokrok a neustálé zkvalitňování průmyslu. Díky tomu se jí v posledních 15 letech podařilo svou závislost na zahraničním kapitálu dramaticky snížit.

V posledních deseti letech však čínský růst výrazně zpomaluje. Vzhledem k dlouhodobé povaze faktorů způsobujících tento pokles – včetně slabší globální poptávky po čínském exportu, extrémně vysokého poměru přidané hodnoty ve výrobě k HDP a klesajícího počtu obyvatel v produktivním věku – bude tento trend pravděpodobně pokračovat. Chce-li tedy Čína do roku 2049 dosáhnout statusu rozvinuté ekonomiky, bude muset zavést ve svém růstovém modelu významné změny.

Čínské vedení si to uvědomuje. Úřady už připustily, že časy dvouciferného růstu HDP jsou pravděpodobně u konce, a pracují na omezení růstu úvěrů a obecněji na snížení dluhu a finančních rizik, aby trend zpomalujícího růstu zvládly. Navíc se snaží podnítit nový růst v technologicky vyspělých sektorech. Za tímto účelem urychlily otevírání kapitálového a finančního trhu.

Chce-li však Čína realizovat Siovu vizi, musí jít dál a od základů přetransformovat svůj růstový model tak, aby zajistila vyšší růst příjmů na domácím trhu po dobu celé generace. Prudké a trvalé zvýšení domácí poptávky je pro to klíčovým předpokladem. To si pro začátek vyžádá pokračující rychlou urbanizaci, kdy se počet obyvatel rozvinutějších měst v příštích 30 letech zvýší o 200-250 milionů.

Dosažení Siova cíle bude navíc záviset na pokračujícím růstu poptávky po fyzické infrastruktuře a mohutných firemních investicích do strojů a vybavení. To bude vyžadovat rychlejší pokrok při otevírání přístupu k potlačovaným a chráněným tržním sektorům, zejména k sektoru služeb, a to nejen pro zahraniční podniky, ale také – což je důležitější – pro soukromé čínské firmy. Stručně řečeno musí Čína učinit zdroj růstu ze své značné velikosti. Přitom je ovšem zapotřebí zajistit spravedlivou domácí konkurenci, a tím zvrátit deset let trvající pokles důvěry soukromých firem v investice a zlepšit celkový růst produktivity v ekonomice.

Orientace na export Číně v posledních čtyřech desetiletích nepochybně dobře posloužila. V následujících 30 letech však bude klíčem k úspěchu uvolnění obrovského potenciálu čínského domácího trhu, a to zejména odstraněním institucionálních bariér, které brání expanzi kreativity soukromých podniků. Teprve pak se může Čína posunout od napodobování svých rozvinutých protějšků k tomu, aby se stala světovým lídrem v oblasti inovací.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

https://prosyn.org/fWHmpyrcs;
  1. bildt70_SAUL LOEBAFP via Getty Images_trumpukrainezelensky Saul Loeb/AFP via Getty Images

    Impeachment and the Wider World

    Carl Bildt

    As with the proceedings against former US Presidents Richard Nixon and Bill Clinton, the impeachment inquiry into Donald Trump is ultimately a domestic political issue that will be decided in the US Congress. But, unlike those earlier cases, the Ukraine scandal threatens to jam up the entire machinery of US foreign policy.

    4