3

Měly by mít děti právo zemřít?

PRINCETON – Belgie od roku 2002 povoluje smrtelně nebo nevyléčitelně nemocným pacientům požádat lékaře o eutanazii. V únoru 2014 vypustil belgický parlament ze zákona o eutanazii ustanovení, které omezovalo toto právo na dospělé pacienty. Vyvolalo to poprask.

Ten v září vcelku předvídatelně vypukl znovu, když o eutanazii úspěšně požádal první nezletilý pacient. Kardinál Elio Sgreccia v Rádiu Vatikán prohlásil, že belgický zákon upírá dětem právo na život. Okolnosti případu a skutečnost, že trvalo dva a půl roku, než k eutanazii skutečně došlo, však ukazují pravý opak: belgický zákon respektuje právo na život – a za pečlivě definovaných okolností i právo na smrt.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Ačkoliv belgický zákon o eutanazii nestanovuje žádné konkrétní věkové omezení – čímž se liší od nizozemské legislativy, která umožňuje lékařům provádět eutanazii nezletilým pacientům od 12 let –, vyžaduje, aby osoba požadující eutanazii prokazatelně disponovala schopností racionálního rozhodování. Tím se z rozsahu platnosti zákona fakticky vylučují velmi malé děti. Žádost musí posoudit tým lékařů a psychiatr nebo psycholog a musí s ní vyjádřit souhlas rodiče nezletilé osoby. Ta se musí nacházet „v beznadějné zdravotní situaci ustavičného a nesnesitelného utrpení, které nelze zmírnit a které v krátkodobém výhledu způsobí smrt“.

Když Wim Distelmans, předseda belgické federální komise pro eutanazii, oznamoval první využití zákona nezletilou osobou, poukázal na skutečnost, že dětí, u nichž otázka eutanazie připadá v úvahu, je velice málo. Jedním dechem ovšem dodal, že to není důvod k odepírání důstojné smrti lidem, kteří o ni žádají a splňují přísné požadavky zákona.

Zpočátku nebyly o dotyčné nezletilé osobě zveřejněny žádné podrobnosti, ale později vyšlo najevo, že jí je 17 let. Tento pacient nebo pacientka by měl tedy nárok na eutanazii také v Nizozemsku.

Kdyby kardinál Sgreccia reagoval na smrt tohoto mladého člověka tvrzením, že belgický zákon popírá, že děti mají povinnost žít, možná by rozpoutal užitečnou debatu, která by vyjasnila rozdíly mezi lidmi zastávajícími názor, že taková povinnost existuje, a lidmi, kteří si to nemyslí. Tomáš Akvinský, dodnes vlivná postava v katolické tradici, se domníval, že máme povinnost neukončovat vlastní život, protože bychom tím zhřešili proti Bohu.

Toto tvrzení doložil tím, že poukázal na analogii mezi ukončením vlastního života a zabitím otroka patřícího někomu jinému, což znamená, že se tím člověk „prohřeší vůči pánovi onoho otroka“. Pomineme-li skutečnost, že je tato analogie až groteskně necitlivá, je zjevné, že nepřináší žádný argument proti sebevraždě lidí, kteří v existenci Boha nevěří. A dokonce i teisté budou mít potíže pochopit, proč by nějaká laskavá božská bytost měla chtít, aby umírající člověk zůstával až do posledního možného okamžiku naživu bez ohledu na to, jak těžkou trpí bolestí, nepohodlím či ztrátou důstojnosti.

Je tu také další důvod, proč by i kardinál Sgreccia mohl váhat s tvrzením, že existuje nějaká povinnost žít. Katolická církev už dlouho uznává, že lékař ani pacient nejsou povinni donekonečna pokračovat ve využívání všech prostředků podpory života bez ohledu na stav či prognózu pacienta.

V katolických nemocnicích všude na světě se pacientům vypínají dýchací přístroje a další formy podpory života v případě, že zátěž spojená s pokračováním léčby je považována za „neúměrnou“ v poměru k jejímu pravděpodobnému přínosu. Z toho nepochybně vyplývá, že případná povinnost žít se opírá o podmínku, aby přínos spojený s pokračováním života převažoval nad zátěží léčby. Pacienti požadující eutanazii přitom dospívají k závěru, že přínos spojený s pokračováním jejich života nepřevažuje nad zátěží léčby nebo nad zátěží spojenou s pokračováním života s léčbou či bez ní.

Právo je však něco jiného než povinnost. Já mám právo na svobodu projevu, ale také mohu mlčet. Mám právo na své tělesné orgány, ale také mohu darovat ledvinu příbuznému, příteli nebo úplně cizímu člověku trpícímu selháním ledvin. Moje právo mi dává možnost volby. A já si mohu vybrat, zda ho uplatním, nebo se ho zřeknu.

Věková omezení jsou vždy do jisté míry svévolná. Biologický a mentální věk se mohou lišit. Některé činnosti, při nichž může být omezení mentálního věku důležité, provozuje velmi velký počet lidí: například hlasování ve volbách, získávání řidičského průkazu nebo sex. Bylo by však velmi nákladné zkoumat, zda každý člověk se zájmem o tyto činnosti disponuje schopností chápat, co obnáší hlasovat ve volbách, zodpovědně řídit vůz nebo poskytovat informovaný souhlas se sexem. Proto se spoléháme na biologický věk jako na hrubé měřítko odpovídající mentální schopnosti.

O nezletilých osobách požadujících eutanazii to neplatí. Je-li počet osob splňujících požadavky zákona tak malý, že Belgie zažila v uplynulých dvou letech jen jeden případ, pak není obtížné důkladně prozkoumat způsobilost takových pacientů ke vznesení zmíněného požadavku.

Fake news or real views Learn More

Z těchto důvodů lze říci, že belgické rozšíření zákona o eutanazii na nezletilé osoby s prokazatelnou schopností racionálního rozhodování neupírá nikomu právo na život. Naopak propůjčuje právo na smrt lidem, kteří se dokážou racionálně rozhodnout, že toto právo uplatní.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.