0

Děti Francouzů

Jedním matoucím a často přehlíženým rysem Francie, která si za nového prezidenta zvolila Nicolase Sarkozyho a dnes je na nejlepší cestě dát silný parlamentní mandát jeho politickým spojencům, je její směsice soukromého optimismu a veřejného pesimismu.

Vezměme si například tuto skutečnost: Francie má nejvyšší míru porodnosti v Evropské unii (jen těsně pod dvě děti na ženu) a předčí dokonce i prosperující Irsko. Ani takto vysoká míra samozřejmě nestačí na udržení současného počtu obyvatel Francie, ale zároveň je mnohem vyšší než u evropských sousedů této země a téměř se rovná míře porodnosti v USA. Navzdory tomu výzkumy veřejného mínění Eurobarometer opakovaně ukazují, že pokud jde o budoucnost své země, jsou Francouzi nejpesimističtější ze všech Evropanů. Jak je možné, že lidé, kteří se ke společné budoucnosti na úrovni národa stavějí tak negativně, si zároveň sebejistě vytvářejí soukromou budoucnost uvnitř vlastních rodin?

Francouzi, jež desítky let napínala neschopnost vlád snížit mohutnou nezaměstnanost, jsou dnes skutečně často vnímáni jako lidé, kteří se stáhli z politické sféry a soustředili se na vlastní životy a volný čas. Muzea, zahradničení, kluby všeho druhu, to vše v dnešní Francii jen kvete. Zdá se, že soukromá sdružení pokračují tam, kde skončily politické strany a odborové organizace.

Pokud se však Francouzi obrátili k veřejné sféře zády, jak máme chápat rekordně vysokou účast v nedávných prezidentských volbách, kdy se v obou kolech dostavilo k volebním urnám více než 85% voličů? A jak vysvětlíme vášeň, kterou vyvolala předvolební kampaň i Sarkozy samotný, a to včetně masivního potvrzení podpory, jehož se mu dostalo v parlamentních volbách?