0

Nepoznaný ráj dětství

Pláč pracujících dětí je slyšet po celém světě. Mezinárodní organizace práce (MOP) odhaduje, že pracovní síla rozvojových zemí zahrnuje 90 milionů zaměstnaných dětí ve věku od osmi do patnácti let. Celosvětově je číslo ještě vyšší. Děti často pracují za nebezpečných podmínek - manipulují s jedovatými chemikáliemi, vdechují škodlivé výpary, přenášejí nadměrná břemena. Jsou obvykle přepracované, podvyživené a špatně placené - pokud plat vůbec dostávají.

Ačkoliv mnohé země přijaly zákony zakazující používat - a zneužívat - dětí coby pracovní síly, optimismus ohledně podmínek, jimž pracující děti čelí, je nepodložený. Tento závěr plyne ze skutečnosti, jíž neunikneme: rodiny většiny zaměstnaných dětí jsou na jejich práci existenčně závislé.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Vzhledem k tomu, že dětští dělníci představují levnou pracovní sílu, má v rozvojových ekonomikách a v zemích sužovaných recesemi nejlepší vyhlídky na zaměstnání nejmladší generace. Ředitel středně velkého textilního podniku v Bangladéši bez váhání přiznává, že 70% jeho zaměstnanců je ve věku od 13 do 17 let. ,,Přinášejí stejnou produktivitu jako dospělí," říká, ,,ovšem jen za zlomek nákladů."

Jsou-li děti přepracované nebo špatně placené, je samozřejmě málo pravděpodobné, že by se organizovaly nebo si stěžovaly úřadům. Nemají ani ponětí o svých zákonných právech. Když jsou děti pod zámkem a bez vhodného osvětlení, jídla a zdravotní péče, hraničí to s otroctvím. Ony samy ovšem dlouhé hodiny práce a děsivé pracovní podmínky nezpochybňují. Naopak, většina je vděčná za to, že vůbec má práci.

V Asii a v Tichomoří děti rutinně pracují dlouhé hodiny, spí na továrních podlahách a žijí ze skrovných potravinových přídělů. Mladí indičtí tovární dělníci, kteří nedodrží pokyny, jsou někdy ocejchováni rozžhavenými železnými pruty, aby svého pochybení litovali, a některým nedospělým prostitutkám v Thajsku za trest nastříkají do obličeje kyselinu.

Tisíce jihoamerických, karibských a afrických dětí pronajatých jako služky a sluhové se nedovolají žádné pomoci, jsou-li přepracované, bité a znásilňované. Představitel keňské Společnosti pro blaho dětí připouští: ,,Nemůžeme zneužívanému dítěti dost dobře pomoci, dokud se o případu nedozvíme my nebo policie."

I když zaměstnavatel není hrubý, pracovní podmínky se můžou ukázat jako nebezpečné. Děti ve Střední Americe sklízejí úrodu ošetřenou pesticidy. Kolumbijské děti prolézají nejužšími důlními šachtami. Thajské děti dřou v nevětraných továrnách, kde zpracovávají sklo rozžhavené na teplotu 1500°C. Indické děti vdechují velké množství síry a chlorečnanu draselného, když z hořlavého prášku vyrábějí zápalky. Mladiství skláři v Brazílii dýchají jedovaté výpary silikonů a arzénu.

Někdy je fyzické poškození způsobené takovou prací trvalé. Brazilští, kolumbijští a egyptští mladíci, kteří pracují v cihelnách, často kvůli přenášení těžkých břemen utrpí nevratné poškození páteře. Obecněji platí, že děti, které kdekoli na světě tráví dlouhé hodiny v továrnách, vstupují už do puberty s trvale poškozenými končetinami.

Tedy pokud se počátku dospívaní vůbec dožijí. Tisíce dětí zemřou dřív. V Indii jsou bezpečnostní podmínky v mnoha továrnách často tak zanedbané, že bezpočet dětí zemřelo v důsledku chemických explozí a požárů způsobených elektrickým vedením.

Existují zákony, jež mají chránit děti před nebezpečnými podmínkami v mnoha zaměstnáních, ovšem uplatňovány jsou jen zřídka. Obzvláště těžké je dohlížet na zemědělský sektor, největšího zaměstnavatele dětí jak v rozvojových, tak ve vyspělých zemích. Úředníci nemají mnoho možností, jak sledovat nebo upravovat pracovní zatížení dětí na velkých farmách či v malých rodinných hospodářstvích.

Skutečnost je taková, že nejtvrdšími zadavateli pracovních úkolů jsou často rodiče. Indičtí otcové stále ještě občas splácejí dluhy tím, že upisují své potomky do nevolnictví. Pákistánští rodiče někdy své děti zmrzačí, aby z nich udělali působivější žebráky. Je smutné, že tím posledním, kdo protestuje proti zneužívání dětí, jsou často jejich vlastní rodiny.

MOP tvrdí, že když jsou děti nuceny jednat jako ,,malí dospělí", velice trpí. ,,Umrtvuje se dětská tvořivost a schopnost překračovat skutečnost," píše se ve zprávě MOP, ,,a to ochuzuje celý duševní svět dítěte." Dětský dělník se nenaučí hrát si ani číst a psát. Ještě horší je, že kouří a - v Karibiku - pije třtinový rum, aby nápor vydržel, neboť nemá co jíst.

V roce 1973 úmluva MOP vyzvala k celosvětovému zavedení minimálního věku pracujících na 15 let. Během deseti let úmluvu ratifikovalo pouhých 27 ze 150 členských států MOP. Některé další země mají zákony, jež stanovují nejnižší věk pro nástup do zaměstnání od 12 to 16 let, avšak MOP upozorňuje, že jen nemnoho zemí ,,má něco, co by bylo možné považovat za vyčerpávající zákaz nebezpečné práce u dětí" a že ještě méně zemí zavedlo ,,prostředky na ochranu mladých osob před morálním snižováním".

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Vzhledem k tomu, že zákony problematiku dětské práce řešit nedokážou, mnozí odborníci navrhují jako prostředek jejího potlačování povinné vzdělávání. Školské zákony se ale také ukázaly jako prchavé. Prakticky ve všech chudých společnostech si rodiče cení výdělku nad vzdělání. Důsledkem je to, že procento dětí, které školu opustí, znepokojivým tempem roste. Nedávná studie prováděná UNESCO prokazuje, že v rozvojových zemích až 60% dětí nedokončí první stupeň základní školy.

Agentury zaměřené na podporu a pomoc se shodují, že odstranění dětské práce je nerealistický cíl. Pro miliony dětí tedy budoucnost přináší jen malou naději. Pracující děti ale mají právo na něco lepšího, ať si to uvědomují či nikoliv.