23

Ohlédnutí za válkou v Iráku

NEW YORK – Po sedmi letech práce je pro všechny k dispozici Zpráva o iráckém šetření, která bývá častěji označována jako Chilcotova zpráva (podle jejího hlavního autora, sira Johna Chilcota). Obsahuje dvanáct svazků důkazů, zjištění a závěrů a její součástí je i prováděcí souhrn. Málokdo se prokouše celou zprávou; jen samotný prováděcí souhrn je tak dlouhý (výrazně přes sto stránek), že by vyžadoval vlastní prováděcí souhrn.

Byla by však škoda, kdyby se zpráva hodně nečetla a především důkladně nezkoumala, protože obsahuje několik užitečných informací o tom, jak funguje diplomacie, jak se dělá politika a jak se přijímají rozhodnutí. Kromě toho nám připomíná, že znalost rozhodnutí podniknout v roce 2003 invazi do Iráku i jeho následků je nezbytným předpokladem pochopení dnešního Blízkého východu.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Ústředním motivem zprávy je poznatek, že k válce v Iráku nemuselo dojít a rozhodně k ní nemuselo dojít v době, kdy k ní došlo. Rozhodnutí vstoupit do války bylo zčásti založeno na chybných zpravodajských informacích. Irák představoval přinejlepším sílící hrozbu, nikoliv hrozbu bezprostřední. Alternativy k použití vojenské síly – zejména posílení do té doby vlažného tureckého a jordánského vymáhání a podpory sankcí OSN, jejichž cílem bylo vytvořit tlak na Saddáma Husajna – se prakticky neprověřily. Diplomacie byla ukvapená.

Situaci pak ještě zhoršila skutečnost, že se válka realizovala bez dostatečného plánování a přípravy na to, co přijde po ní. Jak zpráva správně poznamenává, mnozí lidé v americké i britské vládě předpovídali, že po odstranění Saddámovy železné pěsti může nastat chaos. Rozhodnutí rozpustit iráckou armádu a zakázat všem členům Saddámovy strany Baas (nikoliv pouze několika jejím nejvyšším představitelům) funkce v nástupnické vládě bylo obrovskou chybou. Irák nebyl jen válkou z vlastní vůle spojenců; byl i špatně koncipovanou a mizerně realizovanou politikou.

Velká část zprávy se zaměřuje na britské kalkulace a podporu americké politiky ze strany tehdejšího premiéra Tonyho Blaira. Rozhodnutí spojit Velkou Británii se Spojenými státy bylo obhájitelnou strategickou volbou pro menší stát, jenž odvozuje velkou část svého vlivu z těsnosti bilaterálního vztahu. Blairova vláda však udělala chybu v tom, že výměnou za svou podporu neuplatňovala větší vliv na realizovanou politiku. Je možné, že by administrativa George W. Bushe takovou snahu odmítla, ale britská vláda se v takovém případě mohla distancovat od politiky, o které byla řada lidí přesvědčena, že pravděpodobně neuspěje.

Z války v Iráku bychom si měli vzít řadu ponaučení. Jedním z nich je zkušenost, že když analytikové vyhodnocují zpravodajské informace, je jejich úsudek zásadně ovlivněný předsudky, a pomýlené předsudky tudíž mohou vést k nebezpečně pomýlené politice. Téměř všichni například předpokládali, že Saddámova nespolupráce s inspektory Organizace spojených národů pramení z faktu, že skrývá zbraně hromadného ničení. Ve skutečnosti Saddám skrýval jen to, že takové zbraně nemá.

Stejně tak mnozí politici před rozpoutáním války věřili, že po Saddámově odchodu rychle nastoupí demokracie. Zajištění, aby se takto zásadní a závažné předpoklady testovaly „rudými týmy“ – tedy skupinami nepodporujícími příslušnou politiku –, by mělo patřit ke standardní operační proceduře.

Faktem rovněž zůstává, že jakkoliv může být odstranění vlády obtížné, není ani zdaleka tak složité jako nastolení bezpečnosti, kterou nová vláda potřebuje, aby upevnila svou autoritu a získala si legitimitu v očích veřejnosti. Vytvořit něco, co připomíná demokracii, ve společnosti postrádající mnohé z jejích základních předpokladů je úkol nikoliv na měsíce, nýbrž na desítky let.

O dědictví války v Iráku se ve zprávě mnoho nepíše, ale je důležité se nad ním zamyslet. Za prvé a především válka narušila mocenskou rovnováhu v regionu. Irák přestal být v pozici, kdy byl s to zneklidňovat a vyvažovat Írán, a místo toho se dostal pod íránský vliv. Írán tak získal volnou ruku nejen k vývoji smysluplného jaderného programu, ale i k intervenci v několika zemích, a to jak přímo, tak prostřednictvím zástupců. Sektářské boje otrávily v celém regionu vztah mezi sunnity a šíity. Pocit odcizení, který prožívali vojáci a důstojníci Saddámovy rozpuštěné armády, přispěl k sunnitskému povstání a v konečném důsledku vedl ke vzniku takzvaného Islámského státu.

Válka měla hluboký dopad nejen na Irák a Blízký východ, ale i na Velkou Británii a USA. Rozhodnutí britského parlamentu, který se v roce 2013 vyslovil proti účasti na jakékoliv vojenské operaci vedené s cílem potrestat syrského prezidenta Bašára Asada za to, že se vzepřel výslovnému varování, aby během občanské války ve své zemi nepoužíval chemické zbraně, dozajista souviselo s názorem, že vojenská intervence v Iráku byla chybou. A stejně tak je možné, že nedůvěra k elitám, která vedla většinu britských voličů k podpoře „brexitu“, částečně pramenila ze zkušenosti s iráckou válkou.

Válka v Iráku a její následky ovlivnily rovněž uvažování administrativy amerického prezidenta Baracka Obamy, která měla pramálo chuti na nová vojenská dobrodružství na Blízkém východě v době, kdy mnoho Američanů trpělo „únavou z intervencí“.

Nebezpečí samozřejmě spočívá v tom, že snaha vzít si ponaučení může vyvolat opačný extrém. Ponaučením z války v Iráku by neměl být závěr, že je žádoucí vyhnout se všem ozbrojeným intervencím na Blízkém východě i jinde, ale spíše že je nutné podnikat intervence pouze v případě, kdy jde o nejlepší dostupnou strategii a kdy výsledek pravděpodobně ospravedlní náklady. Libye byla nedávnou intervencí, která tuto zásadu porušila; Sýrie je ještě nákladnější, ale v jejím případě následkem toho, co se neudělalo.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Válka v Iráku byla dost nákladná i bez toho, aby si z ní lidé vzali nesprávná ponaučení. Kdyby se to stalo, byla by to její poslední ironie – která by celou tragédii ještě prohloubila.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.