0

Laciné řeči v Kašmíru

Po dvou letech občasné hry s ohněm atomového potenciálu Indie a Pákistán opět ustoupily od metání hrozeb a řinčení jadernými zbraněmi a hovoří o tom, jak urovnat vzájemné neshody. Mají ovšem probíhající rozhovory větší šanci na úspěch než bezpočet zkrachovalých jednání mezi těmito dvěma zeměmi, k nimž došlo za posledních padesát let?

Indie a Pákistán se 25. listopadu 2003 dohodly na klidu zbraní podél kontrolní linie (LoC), mezinárodní hranice oddělující indický Kašmír od pákistánského Kašmíru, i na skutečné kontrole území (AGPL) ve strategické oblasti Siačen. Příměří se tedy týká obrovské rozlohy: 778 kilometrů LoC, 150 kilometrů AGPL a 198 kilometrů mezinárodní hranice. To by mělo připravit cestu pro smysluplný dialog na schůzce Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci (SAARC), která proběhne 4. a 5. ledna v Islámábádu.

Pákistán se navíc částečně vzdal svého požadavku - pocházejícího z doby vzniku Indie a Pákistánu před o málo víc než půlstoletím - na referendum v Kašmíru pod mezinárodním dohledem, v němž by se rozhodovalo o suverenitě provincie. Bezesporu jde o odvážný ústupek, ale důvěra Indie v to, že Pákistán je skutečně odhodlán dojít k mírové dohodě, se odvíjí od přísnějšího kritéria: žádá, aby Pákistán odstranil infrastrukturu přeshraničního terorismu - zejména výcvikové tábory kašmírských separatistů a jejich mezinárodních džihádských bratří.

Přitáhnout uzdu násilným militantům, kteří udržují kašmírský problém ve varu, je ovšem těžké na obou stranách. V Indii i v Pákistánu je Kašmír ústřední celonárodní otázkou. Každá indická i pákistánská vláda kašmírskou záležitost vítá jako užitečný prostředek odvádění pozornosti od vlastních domácích neúspěchů a také proto, že se obávají reakce veřejnosti, kdyby vznikl dojem, že se v takto závažné věci vzdávají tradičnímu nepříteli.