2

Latinskoamerický příběh dvou krizí

MEXICO CITY – Kdyby byl člověk nenapravitelný optimista, mohl by nadcházející události ve Venezuele a Kolumbii pokládat za předzvěst budoucích dobrých časů. Ve Venezuele mohou prezidentské volby plánované na 7. říjen ukončit čtrnáctileté setrvávání Huga Cháveze u moci a spolu s ním i jeho systematickou destrukci ekonomiky, potlačování médií a nekonečné vměšování se do záležitostí jiných zemí. A mírové rozhovory mezi vládou kolumbijského prezidenta Juan Manuela Santose a povstalci z FARC, které se mají uskutečnit 8. října v Norsku, mohou ukončit 40 let války a krveprolévání v Kolumbii.

Ani jeden z těchto výsledků nelze bohužel příliš očekávat. To, co se zdá žádoucí, se v obou případech jeví jako vysoce nepravděpodobné.

Chávez se přímo zúčastnil čtyř venezuelských voleb: v roce 1998, kdy byl poprvé zvolen, v roce 2004, kdy si opozice vynutila referendum o jeho odvolání z funkce, v roce 2006, kdy byl opětovně zvolen, a dnes, kdy se zotavuje z rakoviny a země se zmítá uprostřed obrovské domácí bezpečnostní krize, kvůli níž se z Caracasu stalo jedno z nejnebezpečnějších měst na světě. První troje volby Chávez vyhrál a z několika důvodů se zdá, že má nakročeno k dalšímu vítězství.

Tak především dokáže vést impozantním způsobem kampaně a má k dispozici všechny dostupné páky státní moci, od Volební rady po národní ropnou společnost PDVSA. Jakkoliv může být opoziční kandidát Henrique Capriles Radonski schopný, podmínky jsou tak nerovné, že má jen malou šanci. Jeden příklad za všechny: počet obyvatel Venezuely se v posledních 13 letech zvýšil o 14%, ale seznamy voličů se rozrostly o 53%; mezi novými voliči mohou být mrtvé duše, Kolumbijci nebo i několik generací chavistů (Chávezových stoupenců), kteří se sice ještě nenarodili, ale už jsou registrovaní k volbám.