Blížící se odchod Stanleyho Fischera z funkce prvního náměstka výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu předznamenává konec jedné éry. Vlastně všichni ti, kdo stáli v čele této instituce během globálních krizí v letech 1997 až 1998 – to jest Fischer, výkonný ředitel Michel Camdessus, ředitel výzkumu Michael Mussa a dvě zákulisní postavy, které tahaly za provázky z amerického Ministerstva financí, Robert Rubin a Larry Summers – odcházejí nebo jsou už dokonce pryč.
Indonéskou, thajskou a korejskou prohru v roce 1997 následovalo o rok později fiasko ruské a brazilské. Pokus udržet nadhodnocený směnný kurz byl ve všech těchto zemích vykoupen miliardami dolarů z kapes daňových poplatníků. Uměle udržovaný směnný kurz přitom lidem s penězi dovoloval, aby se ještě více obohatili. Růst se do těchto zemí vrátil až s řádnou devalvací.
Důvěra v MMF pochopitelně s každým takovým neúspěchem klesala. A fond se pokaždé snažil dostat ze sebe nové řešení, vždy o malinko úspěšnější než bylo to předchozí. Jednou mělo takové řešení podobu preventivní půjčky – jako třeba v Brazílii; jindy šlo o strategickou „kauci“, od které bylo nakonec upuštěno – jako třeba v Rumunsku.
Blížící se odchod Stanleyho Fischera z funkce prvního náměstka výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu předznamenává konec jedné éry. Vlastně všichni ti, kdo stáli v čele této instituce během globálních krizí v letech 1997 až 1998 – to jest Fischer, výkonný ředitel Michel Camdessus, ředitel výzkumu Michael Mussa a dvě zákulisní postavy, které tahaly za provázky z amerického Ministerstva financí, Robert Rubin a Larry Summers – odcházejí nebo jsou už dokonce pryč.
Indonéskou, thajskou a korejskou prohru v roce 1997 následovalo o rok později fiasko ruské a brazilské. Pokus udržet nadhodnocený směnný kurz byl ve všech těchto zemích vykoupen miliardami dolarů z kapes daňových poplatníků. Uměle udržovaný směnný kurz přitom lidem s penězi dovoloval, aby se ještě více obohatili. Růst se do těchto zemí vrátil až s řádnou devalvací.
Důvěra v MMF pochopitelně s každým takovým neúspěchem klesala. A fond se pokaždé snažil dostat ze sebe nové řešení, vždy o malinko úspěšnější než bylo to předchozí. Jednou mělo takové řešení podobu preventivní půjčky – jako třeba v Brazílii; jindy šlo o strategickou „kauci“, od které bylo nakonec upuštěno – jako třeba v Rumunsku.