CURYCH – Centrální banky uzavřely v posledních letech velkou sázku. Vsadily na to, že dlouhé používání nekonvenčních a experimentálních kroků bude představovat účinný most vedoucí k rozsáhlejším opatřením, která vygenerují vysoký inkluzivní růst a minimalizují riziko finanční nestability. Centrální banky však opakovaně musely své úsilí zdvojnásobovat a přitom si stále více uvědomovaly rostoucí rizika pro jejich důvěryhodnost, efektivitu a politickou autonomii. Centrální bankéři se teď paradoxně mohou dočkat reakce od jiných institucí určujících hospodářskou politiku, které jim nejen nepomohou vrátit činnost do normálu, ale ještě jim jejich úkol výrazně ztíží.
Začněme americkým Federálním rezervním systémem, nejmocnější centrální bankou světa, jejíž kroky výrazně ovlivňují chod jiných centrálních bank. Když se Fedu po roce 2008 podařilo stabilizovat dysfunkční finanční soustavu, která hrozila uvrhnout svět do mnohaleté deprese, doufal, že už v létě 2010 začne normalizovat svůj postoj k hospodářské politice. Stále výraznější polarizace Kongresu, jejímž příkladem byl vzestup Tea Party, však zabránila nezbytnému návratu k fiskální politice a strukturálním reformám.
Místo toho se Fed uchýlil k používání experimentálních opatření, aby získal čas pro americkou ekonomiku, než začne být politické prostředí příznivější k prorůstovým politikám. Úrokové sazby se srazily k nule, Fed rozšiřoval své nekomerční angažmá na finančních trzích a nakupoval rekordní objem dluhopisů prostřednictvím programů kvantitativního uvolňování (QE).
CURYCH – Centrální banky uzavřely v posledních letech velkou sázku. Vsadily na to, že dlouhé používání nekonvenčních a experimentálních kroků bude představovat účinný most vedoucí k rozsáhlejším opatřením, která vygenerují vysoký inkluzivní růst a minimalizují riziko finanční nestability. Centrální banky však opakovaně musely své úsilí zdvojnásobovat a přitom si stále více uvědomovaly rostoucí rizika pro jejich důvěryhodnost, efektivitu a politickou autonomii. Centrální bankéři se teď paradoxně mohou dočkat reakce od jiných institucí určujících hospodářskou politiku, které jim nejen nepomohou vrátit činnost do normálu, ale ještě jim jejich úkol výrazně ztíží.
Začněme americkým Federálním rezervním systémem, nejmocnější centrální bankou světa, jejíž kroky výrazně ovlivňují chod jiných centrálních bank. Když se Fedu po roce 2008 podařilo stabilizovat dysfunkční finanční soustavu, která hrozila uvrhnout svět do mnohaleté deprese, doufal, že už v létě 2010 začne normalizovat svůj postoj k hospodářské politice. Stále výraznější polarizace Kongresu, jejímž příkladem byl vzestup Tea Party, však zabránila nezbytnému návratu k fiskální politice a strukturálním reformám.
Místo toho se Fed uchýlil k používání experimentálních opatření, aby získal čas pro americkou ekonomiku, než začne být politické prostředí příznivější k prorůstovým politikám. Úrokové sazby se srazily k nule, Fed rozšiřoval své nekomerční angažmá na finančních trzích a nakupoval rekordní objem dluhopisů prostřednictvím programů kvantitativního uvolňování (QE).