PRAHA – Zdrcující kritika centrálních bank v rozvinutých zemích se v poslední době stala velkou módou. Hlavní linie útoku probíhá zhruba takto: tvůrci měnové politiky jsou od roku 2008 příliš aktivističtí, překračují mandát a poškozují ekonomiku. Tato interpretace – která se kupodivu těší oblibě i mezi jinak nesmiřitelnými ideologickými protivníky, jako jsou libertariáni a neomarxisté – je křiklavě pomýlená.
Kritikové totiž nechápou, že moderní centrální banky nezodpovídají jen za boj proti inflaci, ale i za udržování dlouhodobé cenové stability. Cenová úroveň se podobně jako teplota lidského těla nemůže příliš zvýšit ani příliš snížit, aniž to způsobí vážné komplikace. Centrální banky si musí v boji s deflací způsobenou slabou poptávkou počínat stejně „aktivisticky“, jako když bojují proti vysoké inflaci tažené přehnaně silnou poptávkou.
Ačkoliv je tato bitva naprosto symetrická, její veřejné hodnocení je nepochopitelně vychýlené na jednu stranu, a to zejména v zemích s finančně konzervativním obyvatelstvem. Patří mezi ně i moje země, Česká republika, národ drobných střadatelů, kde poměr objemu úvěrů ke vkladům zůstává hluboko pod hranicí 100%. Češi se bojí inflace, přestože ta loni dosáhla třináctiletého minima a Česká národní banka, jejímž jsem viceguvernérem, bojuje od roku 2013 s rizikem deflace.
PRAHA – Zdrcující kritika centrálních bank v rozvinutých zemích se v poslední době stala velkou módou. Hlavní linie útoku probíhá zhruba takto: tvůrci měnové politiky jsou od roku 2008 příliš aktivističtí, překračují mandát a poškozují ekonomiku. Tato interpretace – která se kupodivu těší oblibě i mezi jinak nesmiřitelnými ideologickými protivníky, jako jsou libertariáni a neomarxisté – je křiklavě pomýlená.
Kritikové totiž nechápou, že moderní centrální banky nezodpovídají jen za boj proti inflaci, ale i za udržování dlouhodobé cenové stability. Cenová úroveň se podobně jako teplota lidského těla nemůže příliš zvýšit ani příliš snížit, aniž to způsobí vážné komplikace. Centrální banky si musí v boji s deflací způsobenou slabou poptávkou počínat stejně „aktivisticky“, jako když bojují proti vysoké inflaci tažené přehnaně silnou poptávkou.
Ačkoliv je tato bitva naprosto symetrická, její veřejné hodnocení je nepochopitelně vychýlené na jednu stranu, a to zejména v zemích s finančně konzervativním obyvatelstvem. Patří mezi ně i moje země, Česká republika, národ drobných střadatelů, kde poměr objemu úvěrů ke vkladům zůstává hluboko pod hranicí 100%. Češi se bojí inflace, přestože ta loni dosáhla třináctiletého minima a Česká národní banka, jejímž jsem viceguvernérem, bojuje od roku 2013 s rizikem deflace.