11

Centrální bankéři s puncem celebrit

CAMBRIDGE – Proč dnes komentáře centrálních bankéřů velkých ekonomik poutají nepřiměřeně velkou pozornost? Není to přece tak, že centrální bankéři neustále mění úrokové sazby. Ani nevyvinuli nové a kvalitnější modely pro analýzu ekonomiky. Právě naopak: předpovědi velkých centrálních bank ohledně růstu a inflace v letech po finanční krizi ustavičně nadhodnocují růst i inflaci – a to výrazně.

Existuje mnoho dobrých důvodů, proč se tvůrcům měnové politiky věnuje tak hojná pozornost – například zvýšená nezávislost centrálních bank, veřejná akceptace potřeby jmenovat pro účely dohledu nad peněžní nabídkou vysoce kompetentní technokraty nebo zvyšování hloubky finančních trhů. A mnozí centrální bankéři jsou právem opěvováni za roli, kterou sehráli, když se během finanční krize snažili zabránit globálnímu krachu.

Vzhledem k bezpočtu nejistot obklopujících makroekonomické prognózy a účinky politických nástrojů (v neposlední řadě kvantitativního uvolňování) připadá i přesto mnoha akademikům zvláštní, že se projevy a prohlášení centrálních bankéřů setkávají s takovým ohlasem. A navzdory všem hrdinským výkonům během finanční krize jsou mnozí centrální bankéři po krizi nepružní – příliš se starají o možné „přestřelení“ inflačních cílů a příliš málo o deflační dynamiku. Kromě toho nesou centrální bankéři svůj díl viny i za samotnou krizi, zejména kvůli uvolněné regulační politice.

Mnoho centrálních bankéřů vykresluje jako viníka tohoto stavu bývalého šéfa amerického Federálního rezervního systému Alana Greenspana (jenž v této funkci působil od srpna 1987 do ledna 2006). Právě Greenspan podle nich šířil obraz všemocné centrální banky, který není podložený teorií ani praxí. Tato kritika je ovšem přehnaná: Greenspan je dávno pryč a pozornost věnovaná prohlášením centrálních bank je větší než kdykoliv dříve.