0

Poskytování péče a morální zbídačelost medicíny

CAMBRIDGE – Ekonomové chápou poskytování péče jako „zátěž“, kliničtí psychologové jako „překleňovací proces“, výzkumní pracovníci ve zdravotnictví se na něj dívají z pohledu nákladů a lékaři z pohledu klinické kompetentnosti. Pro mnoho lidí je však poskytování péče zásadní složkou jejich morální zkušenosti. Je to projev uznalosti, empatické představivosti, účasti, zodpovědnosti, solidarity i nejkonkrétnějších forem pomoci. Právě díky tomuto morálnímu aspektu se poskytovatelé péče a někdy i její příjemci cítí „přítomněji“ – a tím i lidštěji.

Pomineme-li kvalifikované ošetření, rehabilitaci pod dohledem profesionálních fyzioterapeutů a praktickou pomoc ze strany sociálních pracovníků a domácí pečovatelské služby, pak poskytování péče relativně málo souvisí se současnou lékařskou praxí, což platí zejména pro pacienty se zničující diagnózou a pacienty v závěrečných fázích života.

K tomuto závěru jsem dospěl na základě vlastních zkušeností coby poskytovatele péče o svou manželku. Ta trpí těžkou neurodegenerativní poruchou, která jí zhoršila paměť a motorické funkce a omezila její nezávislost. Ráno ji probudím, pomáhám jí s toaletou, koupáním a oblékáním, udělám nám snídani a poté jí pomáhám s jídlem. Asistuji jí také při chůzi, sedání na židli a nastupování do auta. Jsem s ní téměř neustále, aby se nezranila, protože nevidí a nedokáže se bezpečně zorientovat na ulici ani v našem domě.

Je znepokojivé přihlížet zhoršování zdravotního stavu kdysi elegantní, intelektuálně živé a nadmíru nezávislé partnerky, se kterou žiji více než čtyři desítky let. Naši emocionální reakci, od frustrace a vzteku až po smutek, však utlumila a sublimovala naše práce, dlouhý rytmus našich společně strávených dní a především podpora rodiny a blízkých přátel. Tento zájem a zodpovědnost za nás patří k poskytování péče naprosto stejně jako obyčejné úkony, které jsem vyjmenoval výše, a jsou projevem morální solidarity s naším bojem.

Uvádím tento osobní příklad, protože na něm mohu nejlépe ilustrovat, co poskytování péče zahrnuje a proč je tak klíčové pro život člověka – a obecně i pro stav lidstva. Jak dokládá náš případ, patří k poskytování péče i to, co se děje, když už nezbývá žádná naděje a útěcha, když skončí vyviňování Boha z existence utrpení a když nelze dělat nic jiného než trávit čas u trpícího a dělit se o jeho utrpení tím, že je u něj člověk jednoduše – a obvykle mlčky – přítomen.

Na lékařských fakultách však studijní program klade v teoretické přípravě i klinické praxi největší důraz na pochopení biologické podstaty nemocí a technologicky špičkové léčby. Samotnému prožitku nemoci se během postupu studenta z učebny přes nemocnici na kliniku věnuje stále menší pedagogická pozornost.

V širším systému lékařské péče mohou studenti snadno zjistit, že praktické a citové aspekty poskytování péče přenechává medicína do značné míry zdravotním sestrám, sociálním pracovníkům i samotnému pacientovi a jeho podpůrné síti. Struktura poskytování zdravotnických služeb a jejich financování fungují tak, že odrazují pracovníky ve zdravotnictví od umění poskytovat péči a v podstatě mohou podkopávat ��silí praktického lékaře.

Výsledkem je morální zbídačelost lékařské praxe. Z pohledu lékařských antropologů žijí lidé všude na světě v toku interpersonálních interakcí v rámci místních světů – společenských sítí, rodin, institucí a komunit. To znamená, že zkušenost vnímaná jako proud slov, pohybů a emocí mezi námi není pouze lokální, ale má i vnitřní morální rozměr, protože život spočívá v oživování a ustanovování hodnot.

Pro pacienty a rodiny, které potkala zničující diagnóza nebo závažné chronické onemocnění, není prožitek utrpení pouze osobní, ale silně ho ovlivňují i kulturní a historické změny v procesech přispívajících k tomu, že je morální život v různých érách a společnostech patrný. Tváří v tvář hrozbě bolesti, zohyzdění, ztráty tělesných funkcí nebo závažného handicapu přehodnocují jednotlivci i rodiny prožitek utrpení uvnitř svého místního morálního světa tím, že přetvářejí významy, city a hodnoty prostřednictvím etických, náboženských a estetických aktivit.

V tomto ohledu se lékaři ničím neliší od laiků, neboť i oni čerpají při poskytování péče z osobních a kulturních zdrojů zahrnujících mimo jiné představivost, zodpovědnost, citlivost, schopnost vhledu a komunikaci. Výsledkem jejich činnosti je amalgám etických, estetických, náboženských a praktických postupů. Lékařské umění – které dnes tak silně omezují byrokratické, politické a ekonomické síly – spočívá jak v profesionalizaci těchto bytostně lidských zdrojů, tak i v dopadu jejich rutinního využívání na morální život samotného lékaře.

V rámci přípravy na kariéru poskytovatelů péče potřebují studenti medicíny i mladí lékaři jednoznačně více než jen vědecký a technický výcvik. Na věc lze pohlížet dokonce i tak, že současné profesionální vzdělávání umožňuje lékaři stát se technickým expertem, ale neumožňuje mu stát se poskytovatelem péče.

Abychom tento trend překonali, musíme do lékařského výcviku zakomponovat i lidskost jako prostředek rozdmýchání a prohloubení těch lidských prožitků představivosti a obětavosti, které jsou pro poskytování péče nezbytné, a navíc musíme odolat byrokratizaci hodnot a citových reakcí, která způsobuje selhání při výkonu lékařské praxe. Praktický lékař musí v podstatě cítit, že umění poskytovat péči je stejně důležité jako věda a technika v pozadí diagnózy a léčby.

Podle mého názoru je zapotřebí reforma celé kultury současné biomedicíny. Studenty i lékaře musíme učit kritické sebereflexi toho, co omezuje jejich schopnost poskytovat péči, dále strategiím a technikám, jež si kladou za cíl otevřít prostor morálním počinům při poskytování péče, a také nejkonkrétnějším a nejpraktičtějším aktům pomoci, aby nikdy nezapomněli, co poskytování péče skutečně obnáší.