CAMBRIDGE – Ekonomové chápou poskytování péče jako „zátěž“, kliničtí psychologové jako „překleňovací proces“, výzkumní pracovníci ve zdravotnictví se na něj dívají z pohledu nákladů a lékaři z pohledu klinické kompetentnosti. Pro mnoho lidí je však poskytování péče zásadní složkou jejich morální zkušenosti. Je to projev uznalosti, empatické představivosti, účasti, zodpovědnosti, solidarity i nejkonkrétnějších forem pomoci. Právě díky tomuto morálnímu aspektu se poskytovatelé péče a někdy i její příjemci cítí „přítomněji“ – a tím i lidštěji.
Pomineme-li kvalifikované ošetření, rehabilitaci pod dohledem profesionálních fyzioterapeutů a praktickou pomoc ze strany sociálních pracovníků a domácí pečovatelské služby, pak poskytování péče relativně málo souvisí se současnou lékařskou praxí, což platí zejména pro pacienty se zničující diagnózou a pacienty v závěrečných fázích života.
K tomuto závěru jsem dospěl na základě vlastních zkušeností coby poskytovatele péče o svou manželku. Ta trpí těžkou neurodegenerativní poruchou, která jí zhoršila paměť a motorické funkce a omezila její nezávislost. Ráno ji probudím, pomáhám jí s toaletou, koupáním a oblékáním, udělám nám snídani a poté jí pomáhám s jídlem. Asistuji jí také při chůzi, sedání na židli a nastupování do auta. Jsem s ní téměř neustále, aby se nezranila, protože nevidí a nedokáže se bezpečně zorientovat na ulici ani v našem domě.
CAMBRIDGE – Ekonomové chápou poskytování péče jako „zátěž“, kliničtí psychologové jako „překleňovací proces“, výzkumní pracovníci ve zdravotnictví se na něj dívají z pohledu nákladů a lékaři z pohledu klinické kompetentnosti. Pro mnoho lidí je však poskytování péče zásadní složkou jejich morální zkušenosti. Je to projev uznalosti, empatické představivosti, účasti, zodpovědnosti, solidarity i nejkonkrétnějších forem pomoci. Právě díky tomuto morálnímu aspektu se poskytovatelé péče a někdy i její příjemci cítí „přítomněji“ – a tím i lidštěji.
Pomineme-li kvalifikované ošetření, rehabilitaci pod dohledem profesionálních fyzioterapeutů a praktickou pomoc ze strany sociálních pracovníků a domácí pečovatelské služby, pak poskytování péče relativně málo souvisí se současnou lékařskou praxí, což platí zejména pro pacienty se zničující diagnózou a pacienty v závěrečných fázích života.
K tomuto závěru jsem dospěl na základě vlastních zkušeností coby poskytovatele péče o svou manželku. Ta trpí těžkou neurodegenerativní poruchou, která jí zhoršila paměť a motorické funkce a omezila její nezávislost. Ráno ji probudím, pomáhám jí s toaletou, koupáním a oblékáním, udělám nám snídani a poté jí pomáhám s jídlem. Asistuji jí také při chůzi, sedání na židli a nastupování do auta. Jsem s ní téměř neustále, aby se nezranila, protože nevidí a nedokáže se bezpečně zorientovat na ulici ani v našem domě.