Paul Lachine

Ukořistěná ECB

NEW YORK – Nic neilustruje aktuální působení politických třenic, zájmových skupin a krátkozrakých ekonomických přístupů v Evropě líp než debata o restrukturalizaci řeckého suverénního dluhu. Německo trvá na hluboké restrukturalizaci – na alespoň 50% „sestřihu“ držitelů dluhopisů, zatímco Evropská centrální banka je neústupná v tom, že jakákoli restrukturalizace dluhu musí být dobrovolná.

V dřívějších dobách – vzpomeňme na latinskoamerickou dluhovou krizi 80. let – bylo možné dostat věřitele, povětšinou velké banky, do malé místnosti a dopracovat se k dohodě skrze přemlouvání či dokonce nátlak ze strany vlád a regulačních orgánů prahnoucích po hladkém řešení. S nástupem dluhové sekuritizace však věřitelů výrazně přibylo a jsou mezi nimi hedžové fondy a další investoři, na něž mají regulátoři a vlády chabé páky.

Navíc „inovace“ na finančních trzích daly majitelům cenných papírů možnost pojistit se, což znamená, že sice sedí u jednacího stolu, ale nejde jim „o kůži“. Určité zájmy mají: chtějí čerpat ze svého pojištění, a tak restrukturalizace musí představovat „úvěrovou událost“ – tedy prakticky bankrot. Jelikož ECB trvá na „dobrovolné“ restrukturalizaci – tj. na předejití úvěrové události, jsou tyto dvě strany na kordy. Ironie spočívá v tom, že právě regulátoři umožnili vznik dysfunkčního systému.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/OoEMtAd/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.