Ukořistěná ECB

NEW YORK – Nic neilustruje aktuální působení politických třenic, zájmových skupin a krátkozrakých ekonomických přístupů v Evropě líp než debata o restrukturalizaci řeckého suverénního dluhu. Německo trvá na hluboké restrukturalizaci – na alespoň 50% „sestřihu“ držitelů dluhopisů, zatímco Evropská centrální banka je neústupná v tom, že jakákoli restrukturalizace dluhu musí být dobrovolná.

V dřívějších dobách – vzpomeňme na latinskoamerickou dluhovou krizi 80. let – bylo možné dostat věřitele, povětšinou velké banky, do malé místnosti a dopracovat se k dohodě skrze přemlouvání či dokonce nátlak ze strany vlád a regulačních orgánů prahnoucích po hladkém řešení. S nástupem dluhové sekuritizace však věřitelů výrazně přibylo a jsou mezi nimi hedžové fondy a další investoři, na něž mají regulátoři a vlády chabé páky.

Navíc „inovace“ na finančních trzích daly majitelům cenných papírů možnost pojistit se, což znamená, že sice sedí u jednacího stolu, ale nejde jim „o kůži“. Určité zájmy mají: chtějí čerpat ze svého pojištění, a tak restrukturalizace musí představovat „úvěrovou událost“ – tedy prakticky bankrot. Jelikož ECB trvá na „dobrovolné“ restrukturalizaci – tj. na předejití úvěrové události, jsou tyto dvě strany na kordy. Ironie spočívá v tom, že právě regulátoři umožnili vznik dysfunkčního systému.