2

Přežijeme „antropocenní“ éru?

Vliv člověka na celosvětové životní prostředí se poslední tři staletí stupňuje. Nejpodstatnější je, že naše emise oxidu uhličitého mohou zapříčinit významný odklon světových klimatických vzorců od jejich přirozeného vývoje na mnoho příštích tisíciletí.

Současnou geologickou epochu, jíž v mnoha ohledech dominuje člověk, se zdá přiměřené označit termínem „antropocén“, jímž se doplní holocén, teplé období posledních 10-12 tisíciletí. Lze říci, že antropocenní perioda začala ve druhé půli osmnáctého století, kdy analýzy vzduchu zakonzervovaného v polárním ledu dokládají počátek narůstajících globálních koncentrací CO2 a metanu. Tato datace se také kryje s konstrukcí parního stroje Jamese Watta v roce 1784.

Sílící vliv lidstva na životní prostředí byl rozpoznán už v roce 1873, když italský geolog Antonio Stoppani hovořil o „antropozoické éře“, která se vyznačuje „novou telurickou silou, již lze co do síly i univerzálnosti srovnávat s mohutnějšími silami Země“.

Obdobně V. I. Vernandskij v roce 1926 uznal sílící vliv lidstva na „[k]urz, jímž se musí ubírat evoluční procesy, konkrétně směrem k sílícímu vědomí a myšlení a k formám, které mají větší a větší vliv na své okolí.“ Vernadskij a Teilhard de Chardin k označování sílící role inteligence člověka na formování jeho vlastní budoucnosti a okolí používali pojem „noosféra“, svět myšlení.