Vliv člověka na celosvětové životní prostředí se poslední tři staletí stupňuje. Nejpodstatnější je, že naše emise oxidu uhličitého mohou zapříčinit významný odklon světových klimatických vzorců od jejich přirozeného vývoje na mnoho příštích tisíciletí.
Současnou geologickou epochu, jíž v mnoha ohledech dominuje člověk, se zdá přiměřené označit termínem „antropocén“, jímž se doplní holocén, teplé období posledních 10-12 tisíciletí. Lze říci, že antropocenní perioda začala ve druhé půli osmnáctého století, kdy analýzy vzduchu zakonzervovaného v polárním ledu dokládají počátek narůstajících globálních koncentrací CO2 a metanu. Tato datace se také kryje s konstrukcí parního stroje Jamese Watta v roce 1784.
Sílící vliv lidstva na životní prostředí byl rozpoznán už v roce 1873, když italský geolog Antonio Stoppani hovořil o „antropozoické éře“, která se vyznačuje „novou telurickou silou, již lze co do síly i univerzálnosti srovnávat s mohutnějšími silami Země“.
Obdobně V. I. Vernandskij v roce 1926 uznal sílící vliv lidstva na „[k]urz, jímž se musí ubírat evoluční procesy, konkrétně směrem k sílícímu vědomí a myšlení a k formám, které mají větší a větší vliv na své okolí.“ Vernadskij a Teilhard de Chardin k označování sílící role inteligence člověka na formování jeho vlastní budoucnosti a okolí používali pojem „noosféra“, svět myšlení.
Vysoké tempo si udržovala překotná expanze lidí co do počtu obyvatel i spotřeby zdrojů Země na hlavu. Během posledních tří staletí se lidská populace rozrostla desetinásobně, na víc než šest miliard, a očekává se, že ještě v tomto století dosáhne deseti miliard. V důsledku toho lidstvo v současnosti využívá 30 až 50 % pevninského povrchu planety.
Zároveň se na 1,4 miliardy kusů rozrostla populace dobytka, který produkuje metan a přispívá ke zvyšujícímu se tempu ničení tropických deštných pralesů, což uvolňuje oxid uhličitý a podílí se na rychlejším vymírání druhů. Změna půdy na pastviny (a zastavěné plochy) společně s orbou polí způsobují také půdní erozi odpovídající 15násobku přirozeného tempa. Při současné rychlosti by antropogenní eroze půdy během 50 let zaplnila Velký kaňon v USA.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Běžně se rovněž začaly stavět přehrady a odklánět koryta řek, přičemž spotřeba vody člověkem se během posledního století devítinásobně zvýšila, natolik, že lidstvo dnes využívá víc než poloviny veškeré dostupné sladké vody – z toho zhruba dvě třetiny v zemědělství. Rybaření v oceánských oblastech s vystupujícími hlubinnými proudy odstraňuje víc než 25 % primární produkce a v kontinentálním šelfu mírného pásu 35 %.
Navíc během dvacátého století 16násobně vzrostla spotřeba energie, což vytvořilo 160 milionů tun emisí atmosférického oxidu siřičitého ročně – více než dvojnásobek úhrnu přirozených emisí. Dále se v zemědělství používá více dusíkatých hnojiv, než se jich přirozeně uloží do všech pozemských ekosystémů a tvorba oxidu dusnatého při spalování fosilních paliv a biomasy také překračuje přirozené emise.
Samozřejmě že lidská spotřeba fosilních paliv společně se zemědělskými činnostmi taktéž způsobují významné zvyšování koncentrací „skleníkových“ plynů – CO2 o 30 % a metanu o víc než 100 %. Tyto koncentrace jsou vyšší než kdykoli jindy za posledních 400 tisíciletí, přičemž další nárůsty budou pokračovat, protože tyto účinky prozatím velkou měrou způsobuje jen 25 % světové populace.
Důsledky jsou četné a hluboké: mimo jiné kyselé dešťové srážky, fotochemický „smog“ a globální oteplování. Podle nedávných odhadů Mezivládního panelu ke změně klimatu (IPCC) se tudíž během tohoto století Země oteplí o 1,4 až 5,8 °C. Do životního prostředí se vypouští řada toxických látek, ba i látky nejedovaté, a přece nesmírně škodlivé – například chlor-fluorované uhlovodíky, které jsou příčinou antarktické ozonové díry (a které teď podléhají regulaci).
Situace mohla být mnohem horší: vlastnosti halogenů, které narušují ozon, se studovaly od poloviny 70. let minulého století. Kdyby se ukázalo, že se chlór chemicky chová tak jako brom, ozonová díra by už tou dobou byla celosvětovým a celoročním jevem, nikoli jen rysem antarktického jara. K této katastrofické situaci nedošlo spíše díky štěstí než rozumu.
Nenastane-li celosvětová pohroma – pád meteoritu, světová válka nebo pandemie – lidstvo zůstane po tisíce let významným environmentálním činitelem. Na vědce a techniky tudíž během antropocenní éry dopadá nesnadný úkol: ukázat nám cestu k environmentálně udržitelnému jednání. To si vyžádá vhodné chování lidí na všech úrovních a součástí se snadno mohou stát mezinárodně akceptované rozsáhlé geotechnické projekty, jejichž cílem bude „optimalizovat“ klima. V tuto chvíli však do velké míry stále kráčíme po
terra incognita
.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
Vliv člověka na celosvětové životní prostředí se poslední tři staletí stupňuje. Nejpodstatnější je, že naše emise oxidu uhličitého mohou zapříčinit významný odklon světových klimatických vzorců od jejich přirozeného vývoje na mnoho příštích tisíciletí.
Současnou geologickou epochu, jíž v mnoha ohledech dominuje člověk, se zdá přiměřené označit termínem „antropocén“, jímž se doplní holocén, teplé období posledních 10-12 tisíciletí. Lze říci, že antropocenní perioda začala ve druhé půli osmnáctého století, kdy analýzy vzduchu zakonzervovaného v polárním ledu dokládají počátek narůstajících globálních koncentrací CO2 a metanu. Tato datace se také kryje s konstrukcí parního stroje Jamese Watta v roce 1784.
Sílící vliv lidstva na životní prostředí byl rozpoznán už v roce 1873, když italský geolog Antonio Stoppani hovořil o „antropozoické éře“, která se vyznačuje „novou telurickou silou, již lze co do síly i univerzálnosti srovnávat s mohutnějšími silami Země“.
Obdobně V. I. Vernandskij v roce 1926 uznal sílící vliv lidstva na „[k]urz, jímž se musí ubírat evoluční procesy, konkrétně směrem k sílícímu vědomí a myšlení a k formám, které mají větší a větší vliv na své okolí.“ Vernadskij a Teilhard de Chardin k označování sílící role inteligence člověka na formování jeho vlastní budoucnosti a okolí používali pojem „noosféra“, svět myšlení.
Vysoké tempo si udržovala překotná expanze lidí co do počtu obyvatel i spotřeby zdrojů Země na hlavu. Během posledních tří staletí se lidská populace rozrostla desetinásobně, na víc než šest miliard, a očekává se, že ještě v tomto století dosáhne deseti miliard. V důsledku toho lidstvo v současnosti využívá 30 až 50 % pevninského povrchu planety.
Zároveň se na 1,4 miliardy kusů rozrostla populace dobytka, který produkuje metan a přispívá ke zvyšujícímu se tempu ničení tropických deštných pralesů, což uvolňuje oxid uhličitý a podílí se na rychlejším vymírání druhů. Změna půdy na pastviny (a zastavěné plochy) společně s orbou polí způsobují také půdní erozi odpovídající 15násobku přirozeného tempa. Při současné rychlosti by antropogenní eroze půdy během 50 let zaplnila Velký kaňon v USA.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Běžně se rovněž začaly stavět přehrady a odklánět koryta řek, přičemž spotřeba vody člověkem se během posledního století devítinásobně zvýšila, natolik, že lidstvo dnes využívá víc než poloviny veškeré dostupné sladké vody – z toho zhruba dvě třetiny v zemědělství. Rybaření v oceánských oblastech s vystupujícími hlubinnými proudy odstraňuje víc než 25 % primární produkce a v kontinentálním šelfu mírného pásu 35 %.
Navíc během dvacátého století 16násobně vzrostla spotřeba energie, což vytvořilo 160 milionů tun emisí atmosférického oxidu siřičitého ročně – více než dvojnásobek úhrnu přirozených emisí. Dále se v zemědělství používá více dusíkatých hnojiv, než se jich přirozeně uloží do všech pozemských ekosystémů a tvorba oxidu dusnatého při spalování fosilních paliv a biomasy také překračuje přirozené emise.
Samozřejmě že lidská spotřeba fosilních paliv společně se zemědělskými činnostmi taktéž způsobují významné zvyšování koncentrací „skleníkových“ plynů – CO2 o 30 % a metanu o víc než 100 %. Tyto koncentrace jsou vyšší než kdykoli jindy za posledních 400 tisíciletí, přičemž další nárůsty budou pokračovat, protože tyto účinky prozatím velkou měrou způsobuje jen 25 % světové populace.
Důsledky jsou četné a hluboké: mimo jiné kyselé dešťové srážky, fotochemický „smog“ a globální oteplování. Podle nedávných odhadů Mezivládního panelu ke změně klimatu (IPCC) se tudíž během tohoto století Země oteplí o 1,4 až 5,8 °C. Do životního prostředí se vypouští řada toxických látek, ba i látky nejedovaté, a přece nesmírně škodlivé – například chlor-fluorované uhlovodíky, které jsou příčinou antarktické ozonové díry (a které teď podléhají regulaci).
Situace mohla být mnohem horší: vlastnosti halogenů, které narušují ozon, se studovaly od poloviny 70. let minulého století. Kdyby se ukázalo, že se chlór chemicky chová tak jako brom, ozonová díra by už tou dobou byla celosvětovým a celoročním jevem, nikoli jen rysem antarktického jara. K této katastrofické situaci nedošlo spíše díky štěstí než rozumu.
Nenastane-li celosvětová pohroma – pád meteoritu, světová válka nebo pandemie – lidstvo zůstane po tisíce let významným environmentálním činitelem. Na vědce a techniky tudíž během antropocenní éry dopadá nesnadný úkol: ukázat nám cestu k environmentálně udržitelnému jednání. To si vyžádá vhodné chování lidí na všech úrovních a součástí se snadno mohou stát mezinárodně akceptované rozsáhlé geotechnické projekty, jejichž cílem bude „optimalizovat“ klima. V tuto chvíli však do velké míry stále kráčíme po terra incognita .