0

Může se na Ukrajině prosadit demokracie?

Různorodost forem vlády, které v průběhu staletí uplatňovaly Rusko, Polsko, Litva a Rakousko-Uhersko, když na území dnešní Ukrajiny panovaly, samozřejmě činí vytvoření klasického „národního státu" s jedinou dominantní kulturou obtížně představitelným. Vezměme například v úvahu zakořeněnost ruského jazyka a sílu pravoslavné církve - moskevského patriarchátu - v Doněcku ležícím na východní Ukrajině a zakořeněnost ukrajinského jazyka a vliv ukrajinské řeckokatolické církve ve Lvově na západě země.

Španělsko, Indie, Belgie a Švýcarsko jsou však konsolidovanými demokraciemi, které také nezapadají do klasického modelu národního státu. Ve všech čtyřech zemích je normou mnohočetná, ale vzájemně se doplňující identita.

Tato mnohočetná identita zde vyplavala na povrch, protože demokratický stát poskytl všem občanům bez ohledu na náboženství, jazyk či kulturu „střechu" v podobě rovných práv. To pomohlo vytvořit silný pocit ztotožnění se s politickou komunitou na úrovni státu. Tyto hluboce pluralitní země nejsou klasickými „národními státy", ale spíše tím, čemu říkám demokratické „státní národy".

Během nedávných prezidentských voleb mnozí lidé naznačovali, že usmíření „dvou Ukrajin" je nemožné. Polarizace však nebyla v dějinách nezávislé Ukrajiny konstantním faktorem. Naopak: Ukrajina má ke „státnímu národu" blíže, než si mnozí lidé myslí. Její vyhlídky, že se stane konsolidovanou demokracií, navíc zvyšuje skutečnost, že její politické elity - i většina obyčejných Ukrajinců - se vyhýbaly myšlence stát se klasickým „národním státem".