19

Ekonomické důsledky zablokovaného parlamentu

MANCHESTER – Právě dovršené volby ve Spojeném království měly zajistit – jak tvrdil slogan v kampani Konzervativní strany – „silnou a stabilní“ vládu. Přinesly pravý opak, výsledkem je zablokovaný parlament a vyhlídka na další všeobecné volby ještě letos.

Hodiny odměřující čas k uzavření dohod s ostatními 27 členy EU o odchodu Británie z Evropské unie přitom tikají. Pro každého, kdo má tušení, jak náročné a komplikované rozhovory o brexitu budou a jak špatně jsou na ně britští politici a úředníci připraveni, je to skličující pohled.

Zablokovaný parlament, se snahou toryů vytvořit menšinovou vládu, by sice mohl britskou politiku vychýlit k „měkčímu“ brexitu, alespoň ve smyslu budoucího obchodního vztahu s EU, ale pravděpodobně povede k tomu, že britští političtí lídři budou ještě méně schopní vyjednávání zvládnout. Britové budou muset doufat, že lídři EU budou ochotni projevit jistý soucit: vždyť jediný zřetelný vzkaz od voličů je nedostatek důvěry v předložené alternativy.

I bez brexitu bude ovšem britské hospodářství zápasit s významnými výzvami – v předvolební kampani téměř přehlíženými. Jednou je propast mezi těmi, kdo vydělávají a kdo tratí na obchodu a technologiích; jedná se přitom o trhlinu, která do značné míry vysvětluje loňskou převahu hlasů pro brexit.

Souvisí s ní neuvěřitelně nízká míra britské produktivity. Samozřejmě, propast mezi vítězi a poraženými – která zhruba odpovídá volební mapě – není nic jedinečného pro Británii; vyvolává populizmus a další formy politiky zaměřené proti zavedeným pořádkům napříč Západem. Stejně tak Británie není jedinou zemí zažívající stagnaci produktivity či její pomalý růst.

V Británii je ovšem úroveň produktivity zhruba o 16 % nižší než průměr G7. Nadto se jedná o ekonomiku EU s nejsilnější regionální nerovností.

UK inequality

Ke zlepšení britské produktivity je zapotřebí, aby regiony s nízkou výkonností doháněly ztrátu. Po hlasování o brexitu je dvojnásob nutné se na tyto chudší regiony zaměřit: abychom se vypořádali s politikou stavějící na sporech, o niž se opřela těsná většina pro odchod, a abychom minimalizovali ekonomickou újmu, již rozchod s největším britským obchodním partnerem nesporně přinese, zejména bude-li špatně dojednaný.

Největší naději na zvládnutí hlubokých strukturálních problémů přineslo předvolební oznámení vlády ministerské předsedkyně Mayové o záměru přijmout průmyslovou strategii. Průmyslová politika sice ladí s Mayové korporativistickými instinkty, ale britské politické kruhy jsou už od konce 70. let na tuto myšlenku alergické.

Úředníkům běhá mráz po zádech při vzpomínce na nepovedené intervence, jejichž záměrem bylo vypomoci krachujícím společnostem (třeba automobilkám či ocelárnám) nebo investovat do nových technologií, které nakonec propadly (Concorde, automobily DeLorean). Margaret Thatcherové netrvalo po volbách v roce 1979 dlouho a Národní úřad pro hospodářský rozvoj (přezdívaný Neddy), který zodpovídal za strategické státní intervence, potlačila; její nástupce John Major jej v roce 1992 zrušil.

Alergie na průmyslovou politiku je obzvlášť silná mezi těmi, kdo si ji ztotožňují s dotacemi a daňovými úlevami. Ale jelikož vláda do ekonomiky neustále zasahuje, má dozajista smysl o vlastních činech a o interakcích se soukromým sektorem přemýšlet mnohem strategičtějším způsobem. Ostatně některé nepovšimnuté – či dokonce náhodné – průmyslové politiky byly a jsou celkem úspěšné.

Jedním zvýhodněným je finančnictví, díky příznivé regulaci a obřím investicím do infrastruktury v londýnských čtvrtích City a Canary Wharf. Dalším je farmaceutický průmysl, vzhledem ke zvláštním daňovým úlevám jako „patent box“ a zdravotní soustavě NHS coby obřímu zákazníkovi.

Dobře je na tom také tvůrčí sektor, díky BBC. Přestože je pod neustálým politickým tlakem, BBC působí přesně tak, jak by veřejný partner měl, neboť uskutečňuje výzkum a vývoj, určuje technické standardy, poskytuje praktický zácvik a drží se nákupů skrze otevřená výběrová řízení od malých a středních dodavatelů, kteří patří k nejúspěšnějším britským producentům a vývozcům.

Ekonomické argumenty pro průmyslovou politiku jsou přesvědčivé, je-li chápána jako nástroj strategické koordinace, sdílení rizik a zajišťování veřejných statků. Starým chybám – podpoře hynoucích odvětví či sázkám na konkrétní technologie – lze do velké míry předejít silnými politikami v oblasti hospodářské soutěže a státní pomoci (s cílem zajistit, že třeba podpora automobilového průmyslu nebudí dojem podpory pouze momentálně zavedených firem) a ujednáními o časovém omezení konkrétní pomoci.

Argumentace proti absenci explicitní průmyslové politiky je také přesvědčivá. Nahodilý charakter vládních intervencí zčásti vysvětluje, proč je ekonomika tak regionálně nesouměrná. Kupříkladu analýzy nákladů a výnosů zvažovaných infrastrukturních projektů, které při hodnocení potenciálních přínosů spoléhají na tržní kritéria, jako jsou výše mezd či ceny nemovitostí, budou přinášet neustále přibývající investice kolem Londýna a bludný kruh zjevně čím dál méně atraktivních investic do severu Británie.

Strategický pohled by připustil, že produktivitě prospěje zasetí nových center jinam – jako u náhodných opatření, která dostala britské automobilky na severovýchod Anglie a v zemi druhý největší sektor vysílajících médií mimo Londýn do Salfordu v oblasti Velkého Manchesteru, když tam BBC přesunula část svých provozů.

Existuje mnoho historických důkazů o silných (a slabých) stránkách konkrétních politik. Jelikož Británii už dlouho trápí rozkolísané politiky a přemíra mediálně ohromujících (ale neúčinných) iniciativ, skutečnou výzvou je vytvořit rámec politik a institucí, který dokáže zavádět životaschopné iniciativy, a utvářet interakci vlády se soukromým sektorem.

Samozřejmě, předvolební politické nápady mohou padnout za oběť politickým dohodám nebo prostě obrovské nejistotě, která plyne z nedávného volebního výsledku. Byla by to škoda. Čím větší politická nestabilita, tím akutnější potřebnost rámce, který konečně začne řešit hluboké rozdíly a výzvy, jimž britské hospodářství čelí.

Z angličtiny přeložil David Daduč