0

Nový britský internacionalismus

TOLEDO, ŠPANĚLSKO – Teď když je velkolepá strategie prezidenta George W. Bushe pro Střední východ v troskách, jeho administrativa začala, byť velice neochotně, klást větší důraz na řešení konfliktů mírovými prostředky. Dvěma zásadními příklady tohoto trendu jsou dohoda uzavřená se Severní Koreou, podle níž tato země odstraní svůj jaderný program, a konference v Annapolisu o izraelsko-palestinském míru, jíž se účastní Sýrie, klíčový člen „osy zla“ v regionu.

Nejvytrvalejší spojenec Spojených států od roku 2001, Velká Británie, se už tímto směrem vydal a odpoutal se od servilní aliance s Bushovou administrativou, která se zaměřovala na válku a konfrontaci. Byť jde jen o miniaturní verzi americké imperiální tísně, současná britská politika, jak ji nyní vymezuje nový ministerský předseda Gordon Brown, by mohla předjímat směr, kterým se vydá příští americký prezident.

Souhlas Tonyho Blaira s Bushovými koncepcemi na Středním východě prokázal, že nerovnováha moci v alianci vždy způsobuje, že se slabší partner stává podřízeným. Británie se připojila k americkému dobrodružství v Iráku s týmiž přehnanými představami o své vojenské schopnosti a diplomatické váze, jež uvěznily Bushe. Britské vojenské přispění k válečnému úsilí však nebylo nepostradatelné, takže Bush nemusel dbát na Blairovy rady. V důsledku toho Británie nedokázala posloužit jako most mezi pochybovačnou Evropou a bojovnými USA, jak Blair věřil, a schopnost Británie působit jako síla dobra na světové scéně vážně utrpěla.

Británie se, tak jako Amerika, musela spálit, aby se poučila o mezích toho, čeho dokáže dosáhnout čirá vojenská moc, a také o pustošivých důsledcích jejího zneužití pro reputaci země v muslimském světě i mimo něj. Rozsah a prudkost protibritských nálad v muslimském světě jsou teď v závěsu za míněním, s nímž se střetávají USA. Obnovení dobrého jména Británie v regionu si vyžádá léta usilovné práce.