67

Proč voliči ignorují experty?

PAŘÍŽ – V době, kdy 23. června šli britští občané k hlasovacím urnám, aby rozhodli o dalším členství své země v Evropské unii, ani zdaleka netrpěli nedostatkem rad ve prospěch setrvání. Zahraniční lídři i morální autority vyjádřili jednoznačné obavy z důsledků odchodu a ekonomové v drtivé většině varovali, že vystoupení z EU by s sebou neslo významné ekonomické újmy.

Přesto byly tyto výstrahy oslyšeny. Příčinu odhaluje průzkum veřejného mínění uskutečněný společností YouGov už před referendem: voliči odhodlaní hlasovat pro odchod vůbec rádcům nedůvěřovali. Nechtěli se ve svém úsudku opírat o politiky, akademiky, novináře, mezinárodní organizace ani think tanky. Nepokrytě to vyjádřil jeden z lídrů kampaně za vystoupení, ministr spravedlnosti Michael Gove, který teď má zájem vystřídat Davida Camerona na postu ministerského předsedy: „Lidé v této zemi už mají expertů dost.“

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Je lákavé tento přístup zavrhnout jako vítězství vášně nad rozumem. Jenže vzorec, který se v Británii projevil, je podivně povědomý: ve Spojených státech republikánští voliči nedbali na učence a jako prezidentského kandidáta za svou stranu nominovali Donalda Trumpa, zatímco ve Francii má Marine Le Penová, vůdkyně krajně pravicové Národní fronty, málo pochopení mezi experty, ale silnou podporu ve veřejnosti. Všude se u značného počtu občanů rodí nepřátelství k zasvěcencům.

Proč takový rozezlený přístup k nositelům znalostí a vědomostí? Prvním vysvětlením je, že řada voličů přikládá nízkou váhu názorům těch, kdo je nedokázali upozornit na riziko finanční krize roku 2008. Královna Alžběta II. hovořila mnoha lidem z duše, když se během návštěvy London School of Economics na podzim 2008, tázala, proč příchod krize nikdo nepředvídal. Navíc přetrvává podezření, že si ekonomy omotal kolem prstu finanční průmysl, jak vystihl film Inside Job (v české distribuci pod názvem Finanční krize) z roku 2010. Obyčejní lidé cítí zlost kvůli tomu, co považují za zradu intelektuálů.

Většina ekonomů, natož specialistů v dalších disciplínách, považuje taková obvinění za neférová, protože jen hrstka z nich se zabývala zkoumáním vývoje finančnictví; přesto jejich věrohodnost dostala pořádně na frak. Poněvadž za strádání, které následovalo po krizi, nikdo nepřevzal zodpovědnost, vina má kolektivní charakter.

Druhé vysvětlení souvisí s politikami, jež zasvěcenci prosazují. Experti jsou obviňováni z předpojatosti, ne nutně proto, že by byli skrytě ve vleku zájmových skupin, nýbrž proto, že jako profese podporují přeshraniční mobilitu pracovních sil, obchodní otevřenost a obecněji globalizaci.

Tento argument má něco do sebe: třebaže ne všichni ekonomové a rozhodně ne všichni sociologové prosazují mezinárodní integraci, mají nepochybně větší sklon ke zdůrazňování jejích přínosů než průměrný občan.

To vede ke třetímu a nejpřesvědčivějšímu vysvětlení: experti zdůrazňují celkové přínosy otevřenosti, mají však tendenci pomíjet nebo bagatelizovat její dopady na konkrétní profese či komunity. Považují přistěhovalectví – jemuž Cameron připisuje vítězství kampaně za odchod z unie – za čistý přínos pro ekonomiku; nevěnují ale pozornost tomu, co způsobuje pracujícím, kteří zažívají tlak na snižování mezd, či komunitám zápolícím s nedostatkem dostupného bydlení, přeplněnými školami a zahlceným zdravotnictvím. Jinými slovy, provinili se lhostejností.

Tato kritika je z velké části správná. Je tomu už dlouho, co Ravi Kanbur z Cornellovy univerzity podotkl, že ekonomové (a tvůrci politik) mají sklon pohlížet na problémy v úhrnu a ve střednědobé perspektivě a předpokládat, že trhy fungují natolik dobře, že dokážou pohltit velkou část negativních šoků. Jejich pohled je v rozporu s pohledem lidí, jimž víc záleží na distribučních problémech, jejich časový horizont je jiný (často kratší) a mají se na pozoru před monopolním chováním.

Chtějí-li si ekonomové a další experti vydobýt zpět důvěru svých spoluobčanů, neměli by být hluší k jejich obavám. Měli by být v prvé řadě pokorní a vyhýbat se poučování. Své názory na politické přístupy by měli opírat o dostupné důkazy, ne o předpojaté předpoklady. A pokud údaje nepotvrzují jejich přesvědčení, musí změnit náhled. Badatelé tak ve velké míře skutečně postupují, ale když odborníci hovoří k veřejnosti, mají tendenci své názory příliš zjednodušovat.

Pro ekonomy plyne z pokory také nutnost naslouchat lidem z ostatních disciplín. Co se týče imigrace, měli by si vyslechnout, co o možných důsledcích soužití v multikulturních komunitách říkají sociologové, politologové či psychologové.

Zadruhé, experti by ve svých přístupech měli rozlišovat víc detailů. Měli by zpravidla prověřovat nejen dopady politik na úhrn HDP ve střednědobém výhledu, ale také to, jak jsou účinky politik rozložené časově, místně a mezi společenské třídy. Politické rozhodnutí může být celkově pozitivní, ale zároveň pro některé skupiny silně negativní – což často platí pro liberalizační opatření.

Zatřetí, ekonomové by se neměli spokojit s postřehem (obecně správným), že takové distribuční dopady lze řešit pomocí daní a transferů, a rozpracovat plány, jak by se to přesně mělo udělat. Ano, jestliže politické rozhodnutí zajistí celkové přínosy, v zásadě lze ty, kdo budou tratit, kompenzovat. To se ale snadno řekne.

V praxi je často těžké negativně postižené určit a najít vhodný nástroj k jejich podpoře. Prohlašovat, že problémy lze vyřešit, aniž bychom zkoumali, jak a za jakých podmínek, je čirá intelektuální lenost. Říkat lidem, jimž byla způsobena újma, že mohli být trápení ušetřeni, neznamená, že budou mít méně důvodů si stěžovat; jen to vyvolává zlost vůči technokratickým expertům.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Jelikož sílící nedůvěra veřejnosti k zasvěcencům je živnou půdou demagogů, představuje hrozbu pro demokracii. Akademici a tvůrci politik mohou být v pokušení zareagovat tím, že zavrhnou dění budící dojem oslavy nevědomosti a stáhnou se do věží ze slonoviny. To by však situaci nezlepšilo. Navíc není zapotřebí se vzdávat. Zapotřebí je víc poctivosti, pokory, podrobnějších analýz a propracovanějších receptů.

Z angličtiny přeložil David Daduč