19

Britský okamžik pravdy

BRUSEL – Rozhodnutí Británie vystoupit z Evropské unie uvrhlo úlohu země v Evropě do nejasné situace. Každý další den utvrzuje pat mezi Spojeným královstvím a EU a prohlubuje nejistotu do budoucna.

Vedení EU by rádo posunulo proces vpřed a vyzývá Británii k bezodkladným krokům v tomto směru, jak je určuje článek 50, ustanovení o ukončení členství v Lisabonské smlouvě.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Britská strana se propadla do chaosu a musí si nejprve vybrat nového lídra, jelikož ministerský předseda David Cameron oznámil rezignaci. Většina britských politiků se ale smířila s výsledkem referenda o „brexitu“ a s tím, že vůli voličů je teď zapotřebí vykonat způsobem, který bude nejlépe vyhovovat britským národním zájmům.

Stěžejní britskou prioritou byl odjakživa vnitřní trh EU, a tak jednou široce diskutovanou možností, která má podporu napříč politickými stranami, je takzvaný „norský model“: členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP).

V rámci uspořádání EHP má Norsko (společně s Islandem) plný, neomezený přístup na jednotný trh EU, včetně oblasti finančních služeb. Jenže přístup na vnitřní trh vyžaduje od členů EHP plné přijetí volného pohybu nejen u zboží, služeb a kapitálu, ale také pracujících.

Byla by norská možnost pro Británii lepší než plné členství v EU? Pomoci může jednoduchý myšlenkový experiment: vraťme se v čase o čtyři desítky let a představme si, že Francie vetovala britské členství v EU a Británie místo toho vstoupila do EHP. Při takovém vývoji by se referendum o brexitu týkalo toho, zda má Británie zůstat v EHP. Lišily by se nějak argumenty předestřené takovou hypotetickou kampaní za „odchod“?

Argumenty skutečné kampaně za odchod se zaměřily na tři otázky: britské příspěvky do rozpočtu EU, volný pohyb pracujících a národní suverenitu. Vezměme si je jednu po druhé.

Kampaň za odchod tvrdila, že peníze, jež Británie jako členský stát přispívá do rozpočtu EU, by se mohly lépe použít doma. Tentýž argument by platil proti členství v EHP. Ostatně britský finanční příspěvek EU je ve skutečnosti v poměru k národnímu důchodu nižší než příspěvek Norska v rámci EHP.

Kampaň za odchod také tvrdila, že volný pohyb pracujících zvyšuje údajné nebezpečí terorismu a nezaměstnanost britských pracujících. Jenže ustanovení, jimiž se řídí mobilita pracovních sil v EU, platí i pro Norsko a všechny země EHP. V rozsahu, v jakém byl stěžejním důvodem pro odchod z EU volný pohyb, by byl stejně nepřijatelný i norský model.

To nás přivádí ke třetímu, hlavnímu tématu kampaně za odchod: „získat zpět kontrolu“ nad pravidly a předpisy, jimiž se řídí britské hospodářství. Tento cíl by byl ještě silnějším argumentem proti členství v EHP než proti členství v EU. V EHP by Británie stále musela dodržovat pravidla a předpisy stanovené v Bruselu, ale při jejich tvorbě by měla mnohem menší slovo, než má dnes jako člen EU. Ostatně uvnitř EU měla právě Británie značný vliv na oblast finančních služeb, nejdůležitější odvětví své ekonomiky.

Zájem „získat zpět kontrolu“ směřoval také proti Soudnímu dvoru EU se sídlem v Lucemburku, jehož rozsudky mají podle zvyklostí přednost před rozsudky národních soudů. Jenže EHP má také svůj soud, jehož rozsudky jsou pro členské státy EHP závazné.

Krátce, všechny argumenty proti členství v EU hovoří také proti členství v EHP, často s ještě větší silou.

Přesto některé země tuto možnost volí. Norové dávají vytrvale přednost setrvání v EHP a více než jednou se velkou většinou v hlasování vyjádřili proti vstupu do EU.

Podobným případem je od roku 1992 Dánsko, kdy tamní voliči odmítli členství v eurozóně podle Maastrichtské smlouvy. Dnes je dánská koruna tak úzce navázaná na euro, že dánská centrální banka prakticky přišla o nezávislost. Přijetím eura by Dánsko alespoň získalo místo u stolu.

Švýcaři v referendu odmítli i členství v EHP; aby však země mohla obchodovat s EU na úrovni, o kterou stála, švýcarská vláda přesto musela později přijmout většinu pravidel EHP, včetně volného pohybu osob a příspěvků do rozpočtu EU.

Jak ukazují tyto příklady z reálného světa, žádné zemi, která chce mít prospěch z evropského projektu, se zatím nepodařilo zajistit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Otevřené hranice a hospodářská integrace vyžadují společná pravidla. „Mísa špaget“ různých uspořádání na objednávku by na kontinentu třiceti malých a středně velkých zemí s více než 500 miliony obyvatel nefungovala. Potřebná společná pravidla opřená o společné instituce, která dávají slovo každé zemi, i té nejmenší, zajišťuje právě EU.

V tom tkví vyvažování suverenity v Evropě: každý stát zůstává formálně svrchovaný, ale chce-li ekonomicky prosperovat, musí přijmout společné normy a předpisy umožňující intenzivní evropskou přeshraniční dělbu práce. Samozřejmě, Evropa není jen zónou volného obchodu; je také uzlem společného sociálního a kulturního života. Právě proto je svoboda pohybu tak přitažlivá, nejen z ekonomického pohledu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Některé menší země se vzdaly úlohy v ovlivňování evropské budoucnosti. Je ale překvapivé vidět, jak se znenadání do sebe stáhne země s tak dlouhou historií globálního vůdcovství jako Británie. Bude Británie poté, co opustila svou historickou roli ve formování evropské budoucnosti, skutečně spokojená s tím, že zůstane za postranní čárou?

Z angličtiny přeložil David Daduč